Zlomený meč
"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."
Horatius: úryvek z díla Óda IX
Článek O smrti
Komentáře k článku: O smrti
opaline: můj kluk je vždycky napojený na jakýsi server či co, že pokud máš správný odkaz, řekne ti to kde se zrovna nachází 
a vždycky, když jede někam mimo město na delší dobu, každý den píše kámošovi a jsou domluvení, že když se tři dny neozve, má volat policajty 
taky si píšu deník a všichni ví, kam si ho dávám; nevím, jestli ho čtou, každopádně až bych to tu zabalila, doufám, že by si ho někdo přečet
víš, čeho se bojím nejvíc? že přežiju všechny lidi, které miluju.
jo a věděl jsi, co je na kachnách a těch ptáků z jejich čeledě drsné? že když si najdou partnera, je to neodvratně partner na celý život kdžy se ten partner ztratí nebo prostě někde umře, ten durhý obvykle umře krátce potom žalem...
zlomenymec: To je od něj celkem prozíravé 
To si píšeš rukou? To je pěkný. Takový oldschool
Tojo, to vím, v přírodě se něco podobného jako u nás vyskytuje taky- třeba i u slonů či delfínů (jsou známy případy, kdy delfíni zachránili topící se lidi...)
mixx: Krásný, smutný a vyčerpávající článek. 
Donutilo mě se trochu zamyslet nad tím vším. Přemýšlela jsem, co asi tak je po smrti. Jak už psala přede mnou Opaline, tak se taktéž bojím, že přežiju všechny lidi, kteří pro mě něco znamenají...
Jinak si vzpomínám, když zemřela sestřenka a bratránek, tak jsem brečela a docela hodně. Doteď tomu nemůžu uvěřit, že už je nikdy neuvidím. Prostě to není fér se jen tak z ničehož nic vypařit pryč. Jenže celý život není fér. Jo a když jsem byla malá, tak jsem brečela a asi tři dny byla bez nálady, když mi umřely rybičky. Chudinky moje. 
No...příště raději něco veselejšího, prosím.
---
mixx.pise.cz
latanya®blbne.cz: Zdravím! xD
Zajímavý článek, to rozhodně. Svým způsobem možná i depresivní. Ale ne zase tolik. Nebo jsem jenom já naučila na všem hledat něco pozitivního? No, to je jedno. xD
Tak nebo tak... Ztráta někoho blízkého bolí, hodně. A ano, ten pocit ztáty je děsnej šmejd. A ano, člověka to donutí na chvíli přemýšlet jinak. Ačkoliv, očas mám pocit, že já už na tenhle styl nahlížení i přepla. Už docela dávno. xD Je zbytečně stěžovat si na nesmysly... Mnohem lepší je užívat si těch ostatních věcí a radovat se i z maličkostí. Vím, že to nejspíš zní divně, blbě nebo tak něco... Tak většinou vyznívá většina věcí, co vypustím z pusy/prstů, i když to tak nemyslím.
Nicméně, nejsem věřící... Tedy nijak zvlášť. Ani křesťanka, budhistka nebo tak něco, ale stejně věřím v budoucí a minulé životy. xD Nevím, představa, že by po smrti nemělo být nic je taková... zvláštní. Možná i trochu nepředstavitelná. Ale to je jedno. xD
A souhlasím i tady s ostatními, nerada bych přežila své blízké. Na druhou stranu, opravdu bych jim chtěla ublížit tím, že bych odešla? Nebylo by nakonec lepší je přežít a až pak si s poklidem odejít? xD
Ehm, zase moc žvaním. xD Omlouvám se. xD
nena: Napsal si to moc hezky. Když vezmu život zpátky ani nemohu spočítat kolikrát jsem se s ní už setkala! Vždycky se pár srdcí zachvěje, hodně slzí prolije a život jde dál. Ona neni zlá, ona je trestem pro živé!
---
nena.pise.cz
zlomenymec: "Ona neni zlá, ona je trestem pro živé!" Tak to máš stejný názor jako měl Pythagoras Myslím, že už jsem to někde psal, tak jen ve zkratce:
To, co existuje, brání tomu, co neexistuje, aby to existovalo- a to, co neexistuje, má přitom stejné právo na ex sisteré ("vyčuhování" - z hladiny reality, něco jako vlny) jako máme my. A smrt je právě to, co zajišťuje spravedlnost- všechno se pak v existenci prostřídá. Existující a neexistující se nazvájem trestá.
Pythagoras z toho měl mindrák, protože své rodné město Sam viděl v plamenech (podařilo se mu před peršanama na poslední chvíli prchnout).
Naproti tomu Anaximandros tvrdil, že je to v pohodě- kvůli tomu, že on sám žil v pěkné středomořské idylce.
nena: Ty si moudrej,tak Pytagoras a já na to přišla ve chvíli, kdy mi zemřela máma.
---
nena.pise.cz
monuminous: Já si v souvislosti se smrtí (tou vlastní, která jednou přijde) často vybavuju Reynkovy verše: "Pane, jako odsouzenci dej mi sedm krásných dnů/ na vše s důvěrou a láskou ještě pohlédnu.." Anebo (tentokrát už ne Reynek): "Věřit musíš, že obrys neviděného/ je měsíc/těsně obkroužený/ malověrností všeho/ co zakryto je očím/Věřit." Není to sice víra v náboženském slova smyslu, ale víra, kterou v sobě člověk (mého typu) musí pořád živit, aby překonával tu temnou gravitaci, která ho táhne ke dnu. A nečetl jsi od Karin A. Dějiny Boha? Je to úchvatné čtení!
monuminous: Mně se v souvislosti se smrtí(tou vlastní, která jednou přijde)často vybaví Reynkovy verše: "Pane, jako odsouzenci dej mi sedm krásných dnů/na vše s důvěrou a láskou ještě pohlédnu.." Anebo (tentokrát už ne Reynek): "Věřit musíš/že odlesk neviděného/je měsíc/těsně obkroužený/malověrností všeho/co zakryto je očím..." Není to sice víra v náboženské slova smyslu, ale bez takové víry by člověk (mého typu aspoň)nebyl schopen překonávat tu temnou gravitaci, která nás táhne dolů. Nečetl jsi od Karin A. Dějiny Boha? Úchvatné čtení!
markisha®blbne.cz: Máš pravdu v tom, že smrt někoho blízkého je horší než smrt vlastní, radši bych umřela sama, než ztratila někoho dalšího, ale to bych zase nepotěšila své blízké, tak radši ať neumřu
Jinak ta bolest, když ti umře někdo nejbližší a to, že se v tobě něco změní je pravda a nezmění se v tobě něco na chvilku, s každým blízkým, kdo ti odejde, se v tobě toho změní víc. A já jsem věřící a věřím, že smrt není žádný konec, ale to mi nebrání v tom, aby se mi stýskalo
kdo-dneska-ne®blbne.cz: Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii jsem se rozhodla, že zemřu. Prostě jsme si řekla, že je na čase to zabalit. Jo, byl to pitomý nápad, bylo mi, tuším, třináct, ale myslela jsem to smrtelně(haha) vážně - bolesti jsem se nija zvlášť nebála a že bych byla srab se taky říct nedalo, prostě mě tenhle život už příliš otravoval a všechny ty velké problémy se na mně valily, jako byh se dostala do arény monster trucků. Ale když potom v televizi běžely seriály a já si říkala, že už se nikdy nedozvím jak skončí, nebudu vědět, jestli moje ségra fakt propadne v páté třídě z tělocviku i když má IQ přes sto třicet, neuvidím svojí matku, jak se bude tvářit na moje vysvědčení, je to moje poslední jaro, můj poslední rok...
Začala jsme si všímat malých krás života až když jsem byla smířená s jeho koncem. Nakonec jsem si řekla, že to prostě jen chce změnu, ostříhala jsem si vlasy, sundala z nich černou barvu a změnila školu. Ta-dá!
Šárka: Moc dobře napsaný .. když jsem byla malá tak mi umřel táta a řekla bych, že to není jen o tý bolesti ale i o síle si s toho něco vzít a jít dál s vědomím, že ačkoliv ten člověk zemřel nemění to nic na tom, že jsi s ním měl nějáké pouto..
slanka: " teprve až když někdo opravdu umře, lidi ztichnou, přestanou se starat o ty "kraviny" a začnou doopravdy poslouchat. A začnou si uvědomovat co je v životě opravdudůležité.
A týden nato už ze sebe zase dělají šaška ve škole/v práci/kdekoliv... a všechno je zase při starém."
Amen. Líp bych to nenapsala. A dost jsi mě pobavil s tou větou "Přece se nemůžu zavřít doma a chtít trávit všechen čas s těmi, které mám rád, to bych nikam nedošel a ani by to nešlo, že." ...To je pravda.
Jinak na něčí smrt se snad nedá ani připravit. Přemýšlej radši nad životem.
nebozka: Nihilistické tvrzení, že smrt je jedna z mála jistot v životě, uznávám taky. Ale neznamená to, že bych nějak výrazně znevažovala život. Jenom tak nějak víc přemýšlím o tom, co bude POTOM a jestli to moje existování k něčemu je. Už jsem trochu poučená a vím, že to nemá cenu, že si tím člověk jedině přivodí deprese, což se mi taky podařilo a ty měsíce neustálýho strachu, že není nic, já jsem nic (a na nic), všechno je nic, byly strašlivý. Něco z toho mi zůstalo doteď. Život se teď ale snažím brát s nadsázkou, snažím se mu určit nějaký cíl, něco, k čemu bych se mohla upínat. Potřebuju mít nějakej sen, který pak přetvořím ve svůj smysl.
Ale to jsem se zas dostala někam úplně jinam.
Moje vlastní smrt mě neděsí, prostě to přijde a myslím, že to je porod na druhou stranu, čili zastávám přesně to, cos dál psal (a ano, jsem si vědoma toho, že se to trochu bije s mým "nihilismem"). Když mám "den šeď a čerň", tak mám pocit, že kdybych teď umřela, nic by se nestalo. O co by svět přišel? O jednu brněnskou příšeru a rychle by se vzpamatoval.
Dneska jsem byla u babičky a zase mě napadlo, že ten den, kdy bude nezvratně pryč, se asi blíží, i když je zdravá jako rybička. Vím, že mi bude strašně chybět, že mi budou chybět všichni, který teď považuju za svoje blízký a nejbližší. Ale věřím, že se jim nic zlýho nestane, jenom tu už nebudou takříkajíc pro mě. Ale moje víra v to, že se všichni jednou sejdem (a je jedno, v jaké formě), stále trvá. Bez toho bych asi úplně propadla pocitu marnosti.
marinka: Když Ti někdo blízkej umře, tak i když to je ze začátku nesnesitelný časem to otupí a zůstanou vzpomínky, u kterejch si prostě stejně občas pobrečíš.
S tou vírou mi přijde, že je důležitá asi v tom, že drží lidi při vědomí nekonečna.Né smrti, ale konců se lidi bojej.
Né, že by smyslem života nebyl život sám o sobě.Těžko říct jestli jsme tu jednou nebo víckrát, ale ještě máš jednu jistotu, svět bude i když už tu nebudeš, ale to co tu o Tobě zůstane(vzpomínky, díla,....)bude jeho součástí.
koktejlka: Vidíš... čas od času, během normálního dne, většinou když jdu někam pryč nebo si jdu lehnout a mám špatnou náladu a nechci se s nikým bavit, bleskne mi hlavou "a co když už ho/ji nikdy neuvidím?" V tu chvíli jako by se mi změnil pohled na svět, jako by mi vážně "změklo srdce" nebo jak to říct, jako by se rozum spojil s emocemi a rozlily se v mém těle a já měla čas si uvědomit, jak jsme všichni tady křehcí a jak je nemoudré chovat se k sobě hnusně. Tolik za mě. Tvému blízkému přeju sílu a trochu optimismu. Ať to dopadne snad co nejlépe...