"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

monuminous: Mně se v souvislosti se smrtí(tou vlastní, která jednou přijde)často vybaví Reynkovy verše: "Pane, jako odsouzenci dej mi sedm krásných dnů/na vše s důvěrou a láskou ještě pohlédnu.." Anebo (tentokrát už ne Reynek): "Věřit musíš/že odlesk neviděného/je měsíc/těsně obkroužený/malověrností všeho/co zakryto je očím..." Není to sice víra v náboženské slova smyslu, ale bez takové víry by člověk (mého typu aspoň)nebyl schopen překonávat tu temnou gravitaci, která nás táhne dolů. Nečetl jsi od Karin A. Dějiny Boha? Úchvatné čtení!