"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

nebozka: Nihilistické tvrzení, že smrt je jedna z mála jistot v životě, uznávám taky. Ale neznamená to, že bych nějak výrazně znevažovala život. Jenom tak nějak víc přemýšlím o tom, co bude POTOM a jestli to moje existování k něčemu je. Už jsem trochu poučená a vím, že to nemá cenu, že si tím člověk jedině přivodí deprese, což se mi taky podařilo a ty měsíce neustálýho strachu, že není nic, já jsem nic (a na nic), všechno je nic, byly strašlivý. Něco z toho mi zůstalo doteď. Život se teď ale snažím brát s nadsázkou, snažím se mu určit nějaký cíl, něco, k čemu bych se mohla upínat. Potřebuju mít nějakej sen, který pak přetvořím ve svůj smysl.
Ale to jsem se zas dostala někam úplně jinam.
Moje vlastní smrt mě neděsí, prostě to přijde a myslím, že to je porod na druhou stranu, čili zastávám přesně to, cos dál psal (a ano, jsem si vědoma toho, že se to trochu bije s mým "nihilismem"). Když mám "den šeď a čerň", tak mám pocit, že kdybych teď umřela, nic by se nestalo. O co by svět přišel? O jednu brněnskou příšeru a rychle by se vzpamatoval.
Dneska jsem byla u babičky a zase mě napadlo, že ten den, kdy bude nezvratně pryč, se asi blíží, i když je zdravá jako rybička. Vím, že mi bude strašně chybět, že mi budou chybět všichni, který teď považuju za svoje blízký a nejbližší. Ale věřím, že se jim nic zlýho nestane, jenom tu už nebudou takříkajíc pro mě. Ale moje víra v to, že se všichni jednou sejdem (a je jedno, v jaké formě), stále trvá. Bez toho bych asi úplně propadla pocitu marnosti.