"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

monuminous: Já si v souvislosti se smrtí (tou vlastní, která jednou přijde) často vybavuju Reynkovy verše: "Pane, jako odsouzenci dej mi sedm krásných dnů/ na vše s důvěrou a láskou ještě pohlédnu.." Anebo (tentokrát už ne Reynek): "Věřit musíš, že obrys neviděného/ je měsíc/těsně obkroužený/ malověrností všeho/ co zakryto je očím/Věřit." Není to sice víra v náboženském slova smyslu, ale víra, kterou v sobě člověk (mého typu) musí pořád živit, aby překonával tu temnou gravitaci, která ho táhne ke dnu. A nečetl jsi od Karin A. Dějiny Boha? Je to úchvatné čtení!