koktejlka: Vidíš... čas od času, během normálního dne, většinou když jdu někam pryč nebo si jdu lehnout a mám špatnou náladu a nechci se s nikým bavit, bleskne mi hlavou "a co když už ho/ji nikdy neuvidím?" V tu chvíli jako by se mi změnil pohled na svět, jako by mi vážně "změklo srdce" nebo jak to říct, jako by se rozum spojil s emocemi a rozlily se v mém těle a já měla čas si uvědomit, jak jsme všichni tady křehcí a jak je nemoudré chovat se k sobě hnusně. Tolik za mě. Tvému blízkému přeju sílu a trochu optimismu. Ať to dopadne snad co nejlépe...