Zlomený meč
"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."
Horatius: úryvek z díla Óda IX
Článek O smrti III
Komentáře k článku: O smrti III
myfantasyworld: Ty nemoci nějak řádí, pořád kolem sebe slyším, jak jsou všichni nastydlí, přeji ti brzké uzdravení. 
Tohle je hodně smutný článek. Mrzí mě, když tohle někoho potká. 
Je to smutné, i když je to součásti života a každý ví, že ho to jednou čeká, ale většina lidí si to nechce připustit. Já sama na takové věci nemyslím a když už si na to vzpomenu, snažím se na to nemyslet. Nevím, co udělám, až tohle přijde, ale ty různé víry, které ti cokoliv vnucují nemám ráda a neuchylovala bych se k nim. Věřím sama v to, co chci, ne v to, co mi někdo nutí.
Líbí se mi tvá slova o tom, aby se trávilo více času s rodinou a já jsem moc ráda, že s nimi se všemi mám doteď možnost trávit čas a vážím si toho.
zlomenymec: Každý se s tím musí vyrovnat po svém, někteří lidi to ale holt vidí podobně, nebo chtějí vidět, tak se vrhnou na organizované náboženství... ono se to snáší líp, když je X dalších lidí, kteří ti říkají, že je to tak, jak si myslíš
Ale v konečném důsledku je to pro mě úplně fuk, jestli si něčemu věřím sám, nebo tomu spolu se mnou věří ostatní.
františka: Neber si to tak... tak moc a tak dlouho. Na vyrovnání se s tím jsme každý sám. Někdo, něco může pomoct, ale jen pomoct, nikdo za nikoho se s tím nemůže vyrovnat, tak si to nedělej sám sobě ještě těžší. Ani život, ani smrt nejsou vážní tak... smrtelně ani životně... důležití
zlomenymec: Když vono to nějak ne a ne přejít 
ROk 2012 byl docela na houby, co si budem povídat a co se mě týče, ta prorokovaná apokalypsa mohla klidně přijít.
františka: Hmm... Smutek po někom má trvat krátce, člověk muž i ženCká se má vzmužit a strojově, úhledně a v pohodě a v hygge žít 
že jenže ono to tak v realitě není.
Tím, co napíšu teď, neodmítám to, co jsem napsala minule, fakt myslím, že se k soukromému víceméně vyrovnání dojde, několikrát, život není rovinka. A řekla bych, že se ke klidu a vyrovnání dá dojít ne skrz potlačování smutku, ale spíš přes pořádný a opakovaný pláč. Pokud jde plakat, což taky nejde pokaždé... ale teď, v těchhle dnech, tohle k slzám je https://www.youtube.com/watch?v=RSGJU8KESuQ&list=RDlNEG5qaflnU&index=22
Možná se pláčem a časem zmírní i ten veliký strach o blízké.
Hele, a co když to je tohle, to vyplněné proroctví, ne nabourání zeměkoule nebo co to mělo být, ale nabourání našich dušiček? Vyrovnat se musí každej sám, ale nejsme v tom sami 
iva: Kdybys věděl, jak tě chápu a jak ti rozumím! Strach ze smrti blízkých mě taky drží. Od té doby, co mám cácorky je to ještě horší. Šílená je ta bezmoc a definitiva. Bylo tu - není tu a ty se s tím srovnej.
Když ještě manžel dělal u nás, mívala jsem strach, že mi jednou u dveří zazvoní náš nejvrchnější se špatnou zprávou. A dost morbidně jsem si v duchu přehrávala tu scénu a moje vlastní reakce. Magor prostě 
Onehdá jsme s holčičkama řešili strach o blízké (měly pocit, že je děsně prudíme různými varováními) a Choť jim suše oznámil, že on má o mě strach každou šichtu. To jsme byly překvapené všechny, já zejména proto, že něco takovýho řekl nahlas.
Jo, nemůcky a ztráta chlebíčků, ty dokážou s psychikou zamávat. Pusť si nějakou nenáročnou komedii a bude líp.
Všichni jednou umřem a jestli můžu něco ovlivnit, tak se pokusím, aby můj odchod lidi nepotěšil, ale aby se jim nezhroutil svět!
zlomenymec: Já si taky často přehrával tu situaci v duchu, kdy se dozvím, že mi někdo umřel. Když to bylo jenom v mojí hlavě, tak to bylo ještě fajn.
Ale že se o tebe manžel bojí, to je myslím správné a nepřekvapivé, byť se to často my, drsní muži, snažíme skrývat 
Komedie jsou zlo, víš co se to tam hemží láskou a zamilovaností a štěstím?
atraktivnistrasilka: Máma nedávno napsala PIN od svojí karty, dala ho do obálky a tu obálku do desek, kde jsou údaje úplně od všeho. Že kdyby se jí něco stalo. Fakt jsem se chviličku nemohla zbavit dojmu, že plánuje co nejdřív umřít. 
A vůbec, nějaký erupce na Slunci zas. Nedávno jsem nad tím taky přemýšlela a dospěla jsem k takovému blbému názoru, že je úplně nejlepší nenarodit se. Ale ovlivni to nějak.
Asi před půl rokem, než jsem měla jet do toho Štrasburku, jsem se smířila s tím, že jestli na mě někdo hodí bombu, tak prostě umřu a bude mi to jedno. Čeho se bojím víc, je právě ta druhá strana smrti. Když já morče oplakávala týden. Morče.
To jsou zas myšlenky takhle při večeru, ti povím. A to jsem si slíbila, že už na to nebudu myslet.
zlomenymec: No já mám v počítači složku s instrukcemi, co dělat s bytem, zahradou a otčíme, kdyby se něco stalo mamince, takže
Hele, že je lepší se nenarodit je hrozně hrozně hrozně stará myšlenka. Myslím, že na ní něco je, protože jí zub času pokud něco, tak dal za pravdu 
Já oplakával potkana dva dny. Potkana (ano, původně to mělo být krmení pro hada )
Tak ty jsi ještě mladá a malá, žejo, ty máš na takový myšlenky ještě čas. To my, co už jsme dávno za zenitem...
mow: Chlapče, rozumím ti. Já si dokonale uvědomil smrtelnost, když jedné z kamarádek umřel strejda, už je to dva roky. Zcela nečekaně, byl to pro ni jako druhej táta, 60 mu bylo. Stalo se to nečekaně, náhle. Když mi to volala, vůbec jsem si nepřipouštěl, že jednou umřou i mí rodiče. A mám z toho strach. Jak to přežiju, zvládnu a jestli vůbec. Jak se na to připravit, přitom vím, že se na tohle nikdy připravit nemůžeš. A kvůli úmrtí toho strejdy jsem si naplno uvědomil, že to jednou čeká i mě ztratit někoho blízkého. Vyzní to děsivě, ale občas si přeju umřít dřív než oni, abych nemusel žít bez nich. Ale možná to moc řešíš a je to morbidní - všichni jednou zemřeme a myslet na to, až se to stane, je smutný a zničující. Snaž si užívat mámy, neřeš žabomyší spory, i když uznávám, že v chaosu dnešního světa je někdy dost nesnadné uvědomovat si a vážit si chvil, kdy jsou s námi naši blízcí, protože to není samozřejmé. Věř mi, že ještě donedávna jsem i já bral jako samozřejmost, že tu všichni jsou, a jsou zdraví. Ale jak stárnu a po úmrtí toho strejdy, který s nimi 30 let večeřel u štědrovečerní tabule, si najednou vážím víc života i svých blízkých.
Když jsem byl malej (pět nebo šest), chápal jsem smrt jako že člověk není. Je v nebíčku, kde na nás kouká. A nevím, jestli už tehdy, nebo o pár let později mě štvalo, že neexistuje nesmrtelnost. Chtěl bych nesmrtelnost pro ty, které mám rád.
---
mow.pise.cz
zlomenymec: Z křesťanskýho hlediska je řešit takovýhle věci hřích, žejo, ale když si prostě nemůžu pomoct
Ale třeba když někdo opravdu věří (např. křesťan), tak taková smrt blízkého by pro něj neměla být nějak extra tragická záležitost. Jasný, dotyčného už nikdy neuvidíš, ale hrome, když věříš, že se ten dotyčný pak setká se Stvořitelem a je někde v nebi, tak proč kvůli tomu být smutný? To mě vždycky mátlo na některých věřících, proč když jim někdo umře, tak přestanou věřit
chaostheory®pismenkuje.cz: Sakrys,Visnovy sad jsem zrovna cetla a vypsala si presne tento citat 
Jo no,je to na pytel. Presne jak rikas - kdyz zemre nekdo jiny, je to hrozny.ale je mi jasny,ze kdybych umrela nejdriv ja,tak se rodice slozi a uz se nikdy nevzpamatuji.
A pak si vyber.
tlapka: 
Člověče, já jsem ráda, žes tenhle článek napsal. Poslední dobou mám podobné myšlenky a říkala jsem si, jestli je to normální, když bych v pětadvaceti měla být v plném rozpuku bezstarostného mládí.
Musím přiznat, že v téhle oblasti jsem dosud měla velké, velké privilegium - až letos na jaře jsem zažila první pohřeb, když umřel děda. Praděda umřel, když mu bylo přes 90 a když jsem byla v prváku, ale ten ani pohřeb neměl (rodina, 90leté tetky, by přes půl republiky nepřijely). No a až teď... Nedokázala jsem se podívat na fotku v čele tabule. Děda a smrt, to přece vůbec není slučitelné!
A od té doby uvažuju podobně. Prostě když slyším, že dole sedí na balkoně, tak tam zajdu. Protože prarodičům už je kolem 70 a i když, klepu na dřevo, jsou na tom docela dobře, tak jeden nikdy neví. A nechci si to jednou vyčítat...
Smrt rodičů je hrozná, ale přesně jak to píšeš i ty - přežít dítě musí být ještě mnohem horší. Jakožto jedináčka mě absolutně děsí vize, že by to měla zažít mamka. Je mi zle, jen si to představím.
A taky mě děsí ta nevyhnutelnost. Prostě jednou umřu, tak jako všichni - už se nenadechnu. A nemůžu s tím nic udělat, jediné řešení, jak se vyhnout přirozené smrti je spáchat sebevraždu, což posouvá problém jen zanedbatelně jinam.
Může pro mírný nádech optimismu přihodit do banku jeden citát od epikurejců - "Když jsme tu my, není tu smrt. Když je tu smrt, nejsme tu my."
A brzo se uzdrav. Buď rád, že ti k podobnému rozpoložení nemůže ještě pomoct PMS, to jsou pak stavy! 
zlomenymec: 
Ad epikurejci: Ano, ale to se opět týká jen tvé smrti, ne smrti ostatních :-/
cayenne®blbne.cz: Teď děsíš ty mě. Přitom jsme úmrtí v rodině měli celkem nedávno - před dvěma týdny zemřela sestra mého dědy. Mně to bylo vlastně jedno, přes 10 let jsem ji neviděla. Někteří v rodině to chápali (že k ní nemám žádný vztah), jiní mě obviňovali, že jsem necita. A přitom je to úplně naopak. Když mi umřeli potkánci, brečela jsem kvůli tomu tři dny. Jenže to byli mazlíci, kteří na mě čekali každý den doma. To je něco jiného, i když je to "jen" zvíře. U rodičů jsem si takovou možnost připustila jen, když šel táta před pár lety na operaci se srdcem, a začal sepisovat závěť - pro případ, že by se to nepovedlo. Tehdy mě z toho fakt mrazilo. Naštěstí to dopadlo dobře. Akorát jsem se teď v sobotu, jakoby mimochodem, dozvěděla, že měl autonehodu. Auto na šrot a on strávil celý den v nemocnici na pozorování. Samozřejmě mi to řekl až několik dní poté. A jen proto, že jsem se divila, proč za mnou tím autem nepřijel. A to je pořád rodič. Nedovedu si představit, že takové starosti měla mít o své dítě. Vlastní smrt člověka sice zas tolik trápit nemusí, ale to pomyšlení, jak by se tím zkomplikoval život blízkých pozůstalých... Kdepak. Souhlasím s šířením poselství: užít si společně strávený čas a umět dát těm správným lidem najevo, jak mi na nich záleží.
zlomenymec: Hm, to je blbý, ale i dobrý, že ti to řekl až když bylo jasné, že je všechno OK.
Já byl kdysi na operaci slepého střeva (docela akutní) a to už byli naši rozvedení, takže jsme byli s otčímem a mamkou na pokoji a mamka se jala volat tátovi. Jenže to nebyl moc dobrý nápad
Mamka: "Ahoj, prosímtě, Meč je... Meč je... 
(začala nekontrolovatelně brečet)
Já: Jéžiš...
Otčím (vezme mamce mobil z ruky, kde mezitím táta dostával infarkt a vysvětlil mu situaci)
Takže...
rebarbora: Jestli tě to potěší, tak mě tenhle strach taky občas popadne Ale žádné řešení mě taky nenapadlo, jen se stejně jako ty snažím být víc s našima a vůbec s lidma, který mám ráda (někdy jsem hrozný jezevec a nejradši bych nikam nevylezla, ale co se takhle snažím, vedu i nějaký ten společenský život, a ve výsledku je to fajn, protože mě to pokaždé hrozně pozitivně nakopne ), a taky se snažím být na ně milejší, přestože mě někdy pěkně štvou (ti rodičové, kamarádi ne), neb mi stejně jako tobě dochází, že tady nebudou věčně
Jo a to jsem říkala, že teď chodím každé ráno do práce kolem pohřebního ústavu? 