"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

tlapka:
Člověče, já jsem ráda, žes tenhle článek napsal. Poslední dobou mám podobné myšlenky a říkala jsem si, jestli je to normální, když bych v pětadvaceti měla být v plném rozpuku bezstarostného mládí.
Musím přiznat, že v téhle oblasti jsem dosud měla velké, velké privilegium - až letos na jaře jsem zažila první pohřeb, když umřel děda. Praděda umřel, když mu bylo přes 90 a když jsem byla v prváku, ale ten ani pohřeb neměl (rodina, 90leté tetky, by přes půl republiky nepřijely). No a až teď... Nedokázala jsem se podívat na fotku v čele tabule. Děda a smrt, to přece vůbec není slučitelné!
A od té doby uvažuju podobně. Prostě když slyším, že dole sedí na balkoně, tak tam zajdu. Protože prarodičům už je kolem 70 a i když, klepu na dřevo, jsou na tom docela dobře, tak jeden nikdy neví. A nechci si to jednou vyčítat...
Smrt rodičů je hrozná, ale přesně jak to píšeš i ty - přežít dítě musí být ještě mnohem horší. Jakožto jedináčka mě absolutně děsí vize, že by to měla zažít mamka. Je mi zle, jen si to představím.
A taky mě děsí ta nevyhnutelnost. Prostě jednou umřu, tak jako všichni - už se nenadechnu. A nemůžu s tím nic udělat, jediné řešení, jak se vyhnout přirozené smrti je spáchat sebevraždu, což posouvá problém jen zanedbatelně jinam.
Může pro mírný nádech optimismu přihodit do banku jeden citát od epikurejců - "Když jsme tu my, není tu smrt. Když je tu smrt, nejsme tu my."
A brzo se uzdrav. Buď rád, že ti k podobnému rozpoložení nemůže ještě pomoct PMS, to jsou pak stavy!