"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

mow: Chlapče, rozumím ti. Já si dokonale uvědomil smrtelnost, když jedné z kamarádek umřel strejda, už je to dva roky. Zcela nečekaně, byl to pro ni jako druhej táta, 60 mu bylo. Stalo se to nečekaně, náhle. Když mi to volala, vůbec jsem si nepřipouštěl, že jednou umřou i mí rodiče. A mám z toho strach. Jak to přežiju, zvládnu a jestli vůbec. Jak se na to připravit, přitom vím, že se na tohle nikdy připravit nemůžeš. A kvůli úmrtí toho strejdy jsem si naplno uvědomil, že to jednou čeká i mě ztratit někoho blízkého. Vyzní to děsivě, ale občas si přeju umřít dřív než oni, abych nemusel žít bez nich. Ale možná to moc řešíš a je to morbidní - všichni jednou zemřeme a myslet na to, až se to stane, je smutný a zničující. Snaž si užívat mámy, neřeš žabomyší spory, i když uznávám, že v chaosu dnešního světa je někdy dost nesnadné uvědomovat si a vážit si chvil, kdy jsou s námi naši blízcí, protože to není samozřejmé. Věř mi, že ještě donedávna jsem i já bral jako samozřejmost, že tu všichni jsou, a jsou zdraví. Ale jak stárnu a po úmrtí toho strejdy, který s nimi 30 let večeřel u štědrovečerní tabule, si najednou vážím víc života i svých blízkých.

Když jsem byl malej (pět nebo šest), chápal jsem smrt jako že člověk není. Je v nebíčku, kde na nás kouká. A nevím, jestli už tehdy, nebo o pár let později mě štvalo, že neexistuje nesmrtelnost. Chtěl bych nesmrtelnost pro ty, které mám rád.