"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

zlomenymec: Z křesťanskýho hlediska je řešit takovýhle věci hřích, žejo, ale když si prostě nemůžu pomoct

Ale třeba když někdo opravdu věří (např. křesťan), tak taková smrt blízkého by pro něj neměla být nějak extra tragická záležitost. Jasný, dotyčného už nikdy neuvidíš, ale hrome, když věříš, že se ten dotyčný pak setká se Stvořitelem a je někde v nebi, tak proč kvůli tomu být smutný? To mě vždycky mátlo na některých věřících, proč když jim někdo umře, tak přestanou věřit