"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

cayenne®blbne.cz: Teď děsíš ty mě. Přitom jsme úmrtí v rodině měli celkem nedávno - před dvěma týdny zemřela sestra mého dědy. Mně to bylo vlastně jedno, přes 10 let jsem ji neviděla. Někteří v rodině to chápali (že k ní nemám žádný vztah), jiní mě obviňovali, že jsem necita. A přitom je to úplně naopak. Když mi umřeli potkánci, brečela jsem kvůli tomu tři dny. Jenže to byli mazlíci, kteří na mě čekali každý den doma. To je něco jiného, i když je to "jen" zvíře. U rodičů jsem si takovou možnost připustila jen, když šel táta před pár lety na operaci se srdcem, a začal sepisovat závěť - pro případ, že by se to nepovedlo. Tehdy mě z toho fakt mrazilo. Naštěstí to dopadlo dobře. Akorát jsem se teď v sobotu, jakoby mimochodem, dozvěděla, že měl autonehodu. Auto na šrot a on strávil celý den v nemocnici na pozorování. Samozřejmě mi to řekl až několik dní poté. A jen proto, že jsem se divila, proč za mnou tím autem nepřijel. A to je pořád rodič. Nedovedu si představit, že takové starosti měla mít o své dítě. Vlastní smrt člověka sice zas tolik trápit nemusí, ale to pomyšlení, jak by se tím zkomplikoval život blízkých pozůstalých... Kdepak. Souhlasím s šířením poselství: užít si společně strávený čas a umět dát těm správným lidem najevo, jak mi na nich záleží.