O smrti V

K sepsání tohoto článku mě navnadila Eufemie se svým nepříliš veselým článkem (a komentáři). Nutno dodat, že o smrti už jsem psal tady, tady, tady a tady.

Trochu to vypadá, že mám docela morbidní blog, když si vezmete, kolik jiných článků jsem napsal, nevycházím z toho zrovna jako největí goth české blogové scény. Od toho tu jsou jiní.

Když jsem chodil na VŠ do Liberce (Hrome, to už je dávno), hned první týden se tam zabil nějaký kluk. Taky nastoupil do prváku, nějak oslavoval, jak už to tak mladí dělají a takto posilněn alkoholem spadl z jedné zídky. Spadl tak nešťastně, že se při pádu zabil.

Kolem té zídky jsem pak procházel do školy, takže tam pár týdnů byly kytky a hořely svíčky a mně ho bylo hrozně líto. Neznal jsem ho, nikdy jsem ho neviděl, ale ta přestava... 19letý kluk, jako já. Ono se sice říká, že se život neměří na léta, ale na zážitky, ale... měl celý život před sebou.

Představoval jsem si, jak to policie volá jeho rodině. Představoval jsem si, jak policie volá mojí rodině...

 "Hledám poklad, který část mého já nechce najít... protože až najdu ten smutný dublon, který mi poví, kdo tahle
ubohá duše je, mou odměnou nebude bohatství, ale telefonát, který někomu zlomí srdce..."

Nebo nedávná kauza s plavčíkem, kterého nakonec soud zprostil viny (obviněn byl ze zavinění smrti z nedbalosti).. Někdy loni se v některém z aquaparků utopil myslím 14letý kluk. Se dvěma dalšími kamarády odmontovali víko od vnitřku "divoké řeky" a hecovali se, kdo se podívá, co tam je. Ten nejodvážnější se potopil dovnitř a už nevyplaval. Jeho kamarádi zpanikařili a místo aby to nahlásili, šli domů. Představoval jsem si, jak jim asi doma bylo... jak by asi dali nevímco za to, aby ten geniální nápad mohli vzít zpátky... ale už bylo pozdě.

A nebo třeba potopený trajekt u Tanzánie, kde se utopilo přes 200 lidí.

Historkami o mrtvých, znásilnění, válkách, neštěstí nás média zásobují dnes a denně, takže pak má člověk jednak pocit, že je svět příšerné místo, za druhý už je pak většinou tak otupělý, že ho jen tak něco nevytrhne. A  navíc sami jistě znáte to Stalinovo (?) úsloví o smrti tisíců jako o statistice. Stovky, tisíce obětí je příliš abstraktní pojem na to, aby se člověka nějak hlouběji dotkl.

A přesto...

Člověk má vážně občas chuť říct, že je smrt jediná jisota v životě, ale to je jen půl toho obrázku. Ta druhá je samozřejmě život sám, na to se často zapomíná. Ale jak si z toho všeho vzít nějaké ponaučení? Člověk si přece nemůže říct "TEĎ mi došlo, co je v životě důležité, budu se věnovat jen koníčkům a rodině!" To by asi moc daleko nedošel, že. Tyhle hodnoty jsou důležité, ale chleba si za ně nekoupíte a hypotéku nesplatíte.

Asi je zkrátka dobré mít to na paměti. Nejste (nejsme) tu navždy. Ani vy, ani já, ani vaši blízcí. Říká se, že když nejde o život, tak jde o ho... houby. Někdy je potřeba si to uvědomit a kouknout se na život (a smrt) trochu s odstupem. Opravdu je moje práce středobodem mého života? Opravdu mi ty stresy ze školy stojí za to? Opravdu je to to jediné, o co v životě (a smrti) jde?

Samozřejmě že ne.

Ale většinou to člověk prostě nevidí, protože je svými starostmi pohlcen. Teprve až když se něco stane, takříkajíc otevře oči. Aspoň na chvilku...

Nechci na to neustále  zapomínat.