V životě se všechno jede na první dobrou

Víte, na časové kontinuitě je hrozně debilní to, že se nedá zvrátit. Aspoň pokud vím. Jakože když se něco stane, tak se to STANE a už to nejde odestát.
Vzpomínám si když jsem byl ještě malý pívo a internet byl v ČR docela novinka a já chodil na různý zakázaný stránky a chytnul jsem na nich někde vir, který přenastavil tapetu s reklamou na antivirus, a tak mě usvědčil z toho, že jsem chodil na erotický stránky.
Když se tam ta tapeta na ploše objevila a já prostě nevěděl jak ji odstranit, antivirus nepomáhal, byl jsem zoufalý a chtěl jsem dát víceméně všechno za to, abych to mohl všechno nějak vrátit. Pokání a očista, však to znáte.

Život bohůmžel není jako PC hra, kde najedete na starý save a nahrajete pozici a jedete znovu. Tady se to prostě jede na první dobrou. A je hrozně zvláštní, jak člověk nejdřív tyhle špatný zprávy nebere na zřetel, potřebuje prostě nějaký čas, aby je strávil a došlo mu, že to je fakt skutečnost, se kterou už nic neudělá. Mozku to prostě chvíli trvá.

Jako když dneska před pár hodinama přišel bratr s tím, že umřel táta. Chvíli jsem tam u něj stál a nevěděl co mám dělat, co mám cítit, protože mi to prostě nedávalo smysl. Jasný, je to debilní fráze a klišé z filmů a tak, ale opravdu to tak bylo. Nevěděl jsem nic, necítil jsem nic, bylo mi jen trochu divně a trapně, protože bratr brečel. No, trvalo mi to pár minut, než jsem to vstřebal- to když jsem uviděl mamku- a pak jsem začal řvát taky.

Všechno se jede na jednu dobrou.

A já na něj zrovna dneska myslel. Že mu musím zavolat, jestli by nechtěl změnit zaměstnání, kvůli kterýmu se nervuje, rozčiluje, kvůli kterýmu kouří a kvůli kterýmu nemá čas na svoji manželku (naši jsou už pěkných pár let rozvedení), kterou opravdu miloval. Ne že by to bylo něco platné, protože tatík si vždycky dělal to, co chtěl. Jo, to on uměl... žil si život podle svého a uměl pařit, většina dnešních náctiletých je proti němu hadr. Ale taky na to pravděpodobně dojel. Co on za svůj život zažil, co všechno procestoval, co všechno dělal, to bych já nestihl za tři životy.
Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že mu řeknu, že sice bude mít třeba hůř placený zaměstnání, ale že aspoň bude žít, aby si ty peníze užil. Jako bych to věděl.

Taky si vzpomínám na dobu před půl rokem, když jsem s ním byl na pohřbu babičky, jeho maminky, kdy mi říkal, jaký to bylo, když umřel jeho táta (kterého si já nepamatuju, byl mi rok když umřel). Prý ho pak mrzely ty věci, které mu nikdy neřekl...
A to teď zažívám i já. Chtěl jsem mu toho říct hodně. Jak jsem se snažil, aby na mě byl pyšný, že jsem vystudoval VŠ (kterou jsem si prosadil sám, protože on byl proti ní)... jak ho mám rád, i když jsem mu to moc neříkal. Že mu nic nevyčítám... Jistě, měl svoje chyby, ale byl to můj táta.
Myslím ale, ne, jsem si jistej, že ty věci věděl. Jako je vím já od lidí, kteří mi taky denodenně neříkají, co by mi říct chtěli. Spíš ty věci tak jakože tušíme, protože žít denodenně tak, jako bychom měli umřít, to by bylo jednat náročný (kdo by jako pracoval?) a jednak by asi byl ten věčný sentiment trochu otravný.
O těch důležitých věcech člověk moc nemluví, já si myslím že zčásti proto, aby nepřišly o svou výjimečnost a hodnotu, aby se z nich nestaly takové ty ohrané každodenní pravdy, které denně čteme v Blesku nebo tak.

Ale stejně.... ale stejně.

No, jak vždycky říká Renátka NewOldová, mazlit se, mazlit se, mazlit se. Já si její radu vzal docela k srdci (Vážně! Ale ne dost), ale stejně vám radím, zkuste občas změnit trochu přístup a říct lidem, který máte rádi, že je máte rádi. A věci, který chcete, aby věděli. Najděte tu rovnováhu mezi zbytečným sentimentem a mlčením.

Protože se vždycky jede na první dobrou a čas vrátit nejde.

Tahle je pro tebe, tati.
 

.

.

.

.

.

.

P.S: Původně jsem chtěl zakázat komentáře, protože si umím představit, co byste mi asi tak napsali, přátelé moji, ale pak jsem si řekl "M*dat to..."