Zlomenymec | O smrti II

O smrti už jsem tu loni psal. Události posledních dnů tomu chtěly tak, že se k tomuto tématu opět vracím.
Ne, nemluvím o události typu Dívka, která rozd/..., tu vem čert.

Už jsem to psal minule, že narozdíl od nihilistů mám za to, že jsou v životě jistoty dvě. První je smrt (tu mají nihilisti rádi), tou druhou je fakt, že *teď* žiju, čili život od narození až do teď (tohle nihilisti ignorujou). Navíc je ten život pro mě aktuálnější, protože ho žiju právě TEĎ, kdežto smrt přijde až bohovévědí kdy.
A přitom je to paradoxně právě smrt, která dává životu tvar, omezuje ho, tím mu dává smysl. Není to divné? Smrt život ukončí, tak jak ho může utvářet? No právě tím, že ho ohraničuje, život se tak stává něčím konečným, na čem nám záleží. Kdyby byl život nekonečný, člověk by patrně nedělal nic, protože by nic nemusel a časem by se z toho unavil. Na ničem by mu nezáleželo a zbyl by mu jen pocit zbytečnosti a hnusu. Nakonec by tu byl asi svět plný dekadentů, kteří by psali básničky o tom, jak pitvali mladou dívku, ve které se uhnízdily krysy, nebo tak něco (to psal myslí Boudlaire nebo někdo, nevím, střílím od boku).

To jenom člověk, který nad tím moc nepřemýšlí, si myslí, že svoboda= neomezenost, naprostá volnost. Určitá omezení existovat musí, protože právě ty dávají věcem tvar, viz. Malý princ a jeho setkání s hráči, kteří hráli hru bez pravidel. Byli absolutně svobodní, ale bylo jim to k ničemu, protože neměli žádné potěšení ze hry (života). Podle mě (ale to je fakt jenom moje teorie) po odletu Malého prince z planety začali oba skládat dekadentní básničky o mrtvých dívkách, krysách, hnusu a tak podobně. Život samozřejmě není hra, ale tu potřebu omezení má s hrou a svobodou společné.

Jenom když záleží na tom, co udělám, může existovat snaha. ("Bez boje není nic a v nicotě je jen temnota. V takovém stavu je rozdíl mezi absolutní mocí a absolutní bezmocí, neznatelný.") Právě tím, že se člověk snaží, že mu o něco jde, že má nějaké cíle, že musí volit, něco obětovat a rozhodovat se, protože není nekonečně svobodný, právě tím utváří a žije svůj život.

Což nás vrací zpátky ke smrti.

Zajímavá otázka je, jestli zvířata vědí, co to je smrt. Pokud víme, člověk je jediný tvor, který si je vědom své vlastní smrtelnosti. Některá zvířata patrně rozumí, co to je smrt- např. sloni se vrací i léta na místo, kde zemřel jejich blízký. Šimpanzi dávají při smrti druha najevo emoce, která se nedá popsat jinak než jako žal. Kosatky následují umírajícího člena společenství na pláž a odmítají odplout. Je zřejmé, že rozumí tomu, že se jejich druhům děje něco závažného.
Bohůmžel ale není jisté, jestli si jsou zvířata sama vědoma své VLASTNÍ smrtelnosti. A pokud existuje nějaký slon, který hloubá nad údělem všech slonů na zemi a v kosmu, stejně nemáme jak bychom to mohli zjistit.

K smrti se dá stavět všelijak. Můžete život prožít v ochromující hrůze z vlastní smrtelnosti ("Všichni jednou umřeme! UMŘEME!"), můžete smrt brát jako přechod do dalšího života (jako buddhisti), jako bránu návratu ke Stvořiteli (křesťani, židé, muslimové), anebo jí můžete úplně ignorovat a neřešit ji. Všechny tyhle přístupy by vydaly na celé knihy, ale já bych tu rád vypíchl hlavně dva muže, současníky, kteří ke smrti a zániku měli rozdílný postoj.

První je Anaximandros z Milétu a druhý Pythagoras ze Samu (ano, TEN Pythagoras, s těma trojúhelníkama).
Oba tihle mužové žili zhruba v roce 500 před naším letopočtem. Tuhle dobu označuje Karl Jaspers jako tzv. Osovou dobu, která má pro nás docela zásadní význam- dá se říct, že lidstvo PŘED Osovou dobou je pro nás, moderní lidi, docela těžko srozumitelné, zatím co lidstvu PO Osové době (cca 500 př. n. l) už rozumíme mnohem lépe. Má to co dočinění se změnou konečné jednotky. Před Osovou dobou to byl druh či rod, kdežto po Osové době je to už jednotlivec (individuum).

No a jaký byl teda vztah těchto dvou mužů k vzniku a zániku?

Dá se říct, že Pythagoras ze Samu je hroznej pesimista. Takovej ten, co ječí "Všichni jednou umřeme! Uáááá!" Proč to říká? No protože v 19 musel prchat před mohutnou perskou armádou, která zničila jeho rodné město Sam. Pythagoras se jen tak tak zachránil na poslední lodi, která z přístavu stihla odplout a koukal na to, jak je celé jeho rodné město v plamenech. To člověka docela poznamená, nemyslete si.
Takže co udělal Pythagoras? Plavil se až na konec tehdy známého světa, do Itálie, a tam vybudoval cosi jako dnešní klášter, kde se opevnil. Chtěl zániku vytvořit hradbu, tzv. peras. Peras znamená řecky hranice, mez, hradba, i číslo.
Pomocí záporky a pak vymyslel apeiron (to už by někomu mohlo něco říkat, což?), což je takové bezmezno, neurčito, nekonečno- do čeho všechno zaniká a z čeho všechno zase vzniká. (Není to chaos, kvůli kterému si při zívání zakrýváme ústa- chaos je konečný a omezený a hrozí, že by do sebe mohl vcucnout celý vesmír...)

Takže Pythagoras, který viděl, co takový zánik dokáže, se snažil zánik nějak ohraničit, dát mu mez, bariéru- a tou je právě číslo. Číslo může tenhle apeiron úspěšně ohraničit. (To potom souvisí s Hén, tzn. Jedno, které je bud tak velké, že to obsáhne všechno, nebo naopak tak malé, že už se to dál nemůže dělit).

No a co Anaximandros? Ten byl trochu starší než Pythagoras a zažil takovou klasickou středomořskou idylku, podobnou jako z reklam cestovních agentur. Ten taky vnímal apeiron jako to, z čeho všechno vzniká a do čeho všechno zaniká, ale říkal, že je to SPRAVEDLIVÉ, že je to tak dobře. Proč? No protože všechno, co je (tj. i my), je tu na úkor něčeho, co není. A to, co tu není, má stejné právo na to být, jako my. Tím věčným vznikáním a zanikáním si vše vlastně platí takovou pokutu- zánik jako platba za to, že existuju. A je to tak dobře a je to spravedlivé.

A proč to takhle zdlouhavě vysvětluju? Protože mi to jednak přijde zajímavé, druhak chci ukázat, že i filosofové se zabývali srozumitelnými věcmi (i před 2500 lety) a že řešili podobné věci jako my a třeťak (?) chci ukázat, jak se dá k smrti přistupovat.

Při četbě děl Sorena Kierkegaarda mě tak napadlo- na jeho popud, i když to přímo nenapsal- že je vlastně člověk nic. Teda tohle mě napadlo už dřív, ale teď se mi to podařilo ještě trochu promyslet. No a jelikož je člověk nic, tak samozřejmě hledá nějaký způsob, jak být něco. A tohle potvrzení existence hledá člověk v kdečem, v penězích, slávě, moci, v Bohu, v sexu, v kopání do míče... podle Kierkegaarda je to ale všechno nakonec marné, navíc zdrojem úzkosti a jediná cesta ven je stát se opravdovým křesťanem.

Podle mě není třeba tak drastických činů jako je Kierkegaardův "nekonečný pohyb víry". Asi je to hlavně otázka přístupu. Člověk v životě nějaké jistoty koneckonců má (minimálně tři- za prvé aktuální život, za druhé budoucí smrt a za třetí že se nikdy nepodaří najit ženskou, která by věděla, co vlastně chce).

Všichni nakonec umřeme, naše smrt patrně nebude mít na svět nějaký hlubší dopad, ale to ještě neznamená, že náš život nemá cenu. Minimálně pro jednoho člověka váš život smysl a cenu má, a ten člověk jste vy sami. Je důležité začít od sebe, mít se rád (ale mít taky DŮVOD k tomu mít se rád), a od zbytku se pak odvine vše ostatní.
Pak tu jsou ještě blízcí, přátelé, rodina... A že pro nás nebudou statisíce lidí truchlit jako pro Michaela Jacksona nebo Kurt Cobaina nebo nějakýho dalšího zpěváka nebo pop star... je to opravdu tak důležité? Tak důležité, aby nám to otrávilo život?

Hrome, vždyť i ten Albert Camus v Mýtu o Sysifovi píše, že je k životu třeba se nějak aktivně vzáthnout! A to je prosím člověk, který si klade tu podle něj nejzákladnější filozofickou otázku, tedy "Nebylo by lepší spáchat sebevraždu?" a zastával názor, že "Není žádný osud, který by se nedal překonat pohrdáním."
Žít každý den tak, jakoby byl poslední sice nejde (schválně si to zkuste představit- buď byste byli permanentně v lihu, nebo byste neustále brečeli něco jako "Já nechci umřít!"), ale je fajn se o to občas pokusti. Určitě je dobré občas zpochybnit to pravidlo "dělalo se to tak vždycky" a zkusit něco nového, porušit svůj řád, změnit se, udělat něco jinak, odvážit se k něčemu, co by si jinak člověk nedovolil ("To né, to je blbý!")- a občas díky tomu taky padnout na držku :D Ale jestli chcete znát můj názor, tak to čas od času vůbec neuškodí. Hell, vim vo čem mluvim :D (jen to probohy neberte jako ospravedlnění k páchání ničemností!)

Podle nějakého průzkumu (nevím jestli to je pravda, četl jsem to na internetu), se většina lidí bojí víc pavouků než smrti. A spíš než smrti se pak bojí té případné bolesti, která se se smrtí pojí.
A jak píše Platón v Obraně Sokrata- bát se smrti je pouhé domnění moudrosti. Člověk o smrti neví nic, neví, jestli to je největší dobro nebo zlo, ale stejně se jí bojí, jakoby věděl, že to je největší zlo. A domnívat se, že víme, co nevíme, je hanebná nevědomost :) Sokrates se smrti nebál, protože o ní nic nevěděl. Spíš se bál zřejmých zel, jako žít špatný život, neposlouchat bohy atd.
V závěru Obrany ale vyjde najevo, že Sokrates o smrti něco tak trochu ví. On měl totiž v sobě vždycky jakýsi hlas, daimón (to slovo udělalo kariéru), které mu vždy našeptávalo, co nemá dělat. Dnes bychom řekli něco jako svědomí. No a jelikož mu tento daimón neřekl, aby nechodil k soudu, na kterém ho odsoudili k smrti, tak je jasné, že smrt nemůže být nic zlého- jinak by mu daimón radil "Nechoď tam!" Takže smrt musí být něco dobrého a buď to bude věčný bezesný spánek, nebo věčné rozmlouvání s vynikajícími lidmi, což by byla pro Sokrata ta vůbec největší odměna.

Krásné dámy a moudří pánové, život je (někdy) krásný, i když je zakončen smrtí. Ale bez ní by to jaksi nešlo- vždyť přece znáte tu pohádku, ve které opijou Smrťáka a zavřou ho do sudu... popřípadě Sekáče od T. Pratchetta :)

Není to fukken aw/...

Vidíte, jak jsem se z toho pochmurného začátku propracoval až k docela optimistickému konci? A pak že je filosofie k ničemu! CHA!