Zlomenymec | O smrti

Původně jsem měl v plánu psát o veselejších věcech (o Legu, o jedný slečně, chtěl jsem zveřejnit moji povídku a poezii...), ale aktuální situace si žádá něco jiného. Jestli chcete rozesmát bohy, začněte jim vyprávět co plánujete do budoucna.

Na začátek podotýkám, že mně nikdo neumřel, jenom možná umře někomu mně celkem blízkému. A jelikož jsou emoce přenosné z člověka na člověka, tak...

Člověk umírá několikrát za život. Takhle to aspoň vnímali naši předci. Člověk se narodí jako dítě. Umře jako dítě a stane se z něj dívka/chlapec. Pak umře jako dívka/chlapec a narodí se jako muž/žena. Umře jako muž/žena a narodí se jako stařec/stařena. Umře jako stařec/stařena a časem se znovu narodí jako dítě.
Smrt je koloběh.
Žid, křesťan, muslim by řekli, že se člověk vrátí k "tomu, nad co nic většího nemůže být myšleno". Tedy pokud žil dobrý život.
Buddhista by řekl, že člověk umře a narodí se, ale je to špatně- člověk by měl usilovat o Vyvanutí, Nirvánu- aby se dostal pryč z tohoto koloběhu životů, které nejsou nic než utrpením.

Všude figuruje koloběh, návrat, popř. cesta někam dál, do vyšší skutečnosti.
Problém nastane ve chvíli, když to takhle člověk nevnímá. Když vnímá smrt nikoliv jako životní zkušenost (celkem radikální a nevyhnutelnou, ale stejně zkušenost), ale jako zánik individuální osoby, kterou už nikdy nic nevrátí.
To je pak vážně problém.

Takoví lidi pak mají přirozeně ze smrti strach (větší než věřící), smrt blízkého prožívají mnohem hůř. Ano, spíš se jedná o smrt blízkého- dalo by se říct, že smrt je víc bezprostřední pro pozůstalé než pro nebožtíka samotného.
Se svou vlastní smrtí se člověk ještě dokáže jakž takž srovnat.
Ale když umře někdo blízký? Nastoupí pocit ztráty. A zbavit se tohodle hajzla je mnohem těžší.

Nihilisti říkají, že jediná jistota v životě je smrt. Což je trochu depresivní, že.
Já bych to tak černě neviděl. Protože když je tu smrt, musí tu být i život. Jsou tedy jisté dvě věci:
1) Žiju tady a teď
2) Jednou umřu

S tím už se dá pracovat přece jen líp.
Vždycky mě trochu rozčilovaly takový ty řeči- přežil svou vlastní smrt, a pak si uvědomil, co je v životě opravdu důležité. Jasný, člověk se v životě pachtí za "přízemníma" věcma, za školou, za prací, za zaplacený účty, za plnou lednici, za pohovku, která by ladila s kobercem atd. Ale jak jinak má dneska člověk žít? Přece se nemůžu zavřít doma a chtít trávit všechen čas s těmi, které mám rád, to bych nikam nedošel a ani by to nešlo, že.
Pak mi došlo, že není třeba to hnát do extrémů a nejspíš stačí prostě změnit svůj pohled na svět. Jako že jsem smrtelný, jednoho dne umřu a mám to štěstí že neznám přesný datum. A podle toho se taky chovat.
Čili mít neustále ten pocit, který mám teď- že jsem a i ostatní jsou smrtelní. Ve světle tohodle uvědomění je tu jen malá řádka problémů, které by mi dokázaly dělat starost. Přecejen když někomu umře někdo blízký, nemůžete si k němu jen tak přijít stěžovat s tím, že vás to štve v práci.
Tenhle postoj se snažím mít už dlouho (řádově roky) a musím říct, že se mi to spíš nedaří. Pořád a pořád jsou tu věci a problémy, které mě táhnou dolů za tím všedním šedým obyčejným dnem, ve kterém sebe a ostatní považuju za nesmrtelné a ty pitomý problémy jako hlavní smysl života.

To teprve až když někdo opravdu umře, lidi ztichnou, přestanou se starat o ty "kraviny" a začnou doopravdy poslouchat. A začnou si uvědomovat co je v životě opravdudůležité.
A týden nato už ze sebe zase dělají šaška ve škole/v práci/kdekoliv... a všechno je zase při starém.

"Snadno se pro pravdu u vína plane
A když pak opravdu něco se stane
Zavíraj ústa i největší rváči
Jiní pak utopí svý oči v pláči..."

Asi je škoda žít život jako sled jednotvárných dnů- vstát, do práce/školy, domů, chvíli se bavit, jít spát, ráno vstát... dá se to, ale je to na nic. Pořád žiju v přesvědčení, že život má smysl, když se ho člověk rozhodne najít. Jde to...
Smrt se nebude ptát, jestli jste připravení odejít. Bude to znít asi hodně ujetě, ale mám v počítači složku, ve které mám svůj osobní deník, poznámky, zálohu blogu, všechno, co jsem kdy napsal a co stojí za uchování. Zaúkoloval jsem jednoho kámoše, kterému jako jednomu z mála OPRAVDU věřím, že kdyby se se mnou něco stalo, tak ať to všechno zveřejní. Aby si lidi, kteří by měli zájem, mohli přečíst příběh mého života.
Rád myslím trochu dopředu.

Protože všechny živé věci umírají- mě nevyjímaje. Všechny živé věci MUSÍ umřít, je to v nich zakódované- po určitém čase už se prostě přestanou obnovovat tak dokonale. U člověka je prý ta maximální doba života 120 let.
Nemá smysl se tvářit, že tu smrt není. Je tu, je tu denodenně- jen si ji neuvědomujeme, protože žijeme na klidném místě ve vhodné době. A ani si ji vlastně nechceme uvědomovat, když má člověk z definitivní smrti, po který není nic, mindrák, sotva si ji bude chtít denodenně připomínat. Na to se s takovými pocity prostě myslet nedá, to by se z toho jeden musel zbláznit.

Východisko? Kromě toho stát se jakýmkoliv věřícím, začít ctít staré mýty (doporučuju nejdřív přečíst knížku od Armstrongové- Malá historie mýtu, abyste vůbec věděli co že to ten mýtus je- je to malá knížečka, 150 stran) nebo jinak změnit svůj postoj ke smrti a potažmo k životu. Smrt není špatná (jak by to vypadalo, kdyby nikdo a nic neumíralo?), je to prostředek obnovy (aby mohlo začít něco nového s čistým štítem), to ten pocit ztráty je hajzl.

No, nevím. Jak jsem psal, sám jsem se snažil ten změněný pohled aplikovat a zatím se mi to nedaří. Když mi kdysi v náručí umřel obyčejnej potkan, kterýho jsem choval cca 2 roky, regulérně jsem to obrečel. Co až mi (nedejbohové) umře někdo z nukleární rodiny?
To budu na odstřel. Zatím mi z příbuzných umřel jen vzdálenější strejda a prababička a na ty dny, kdy jsem se to dozvěděl, si pamatuju dodnes. Bolest, strach, pocit ztráty, smutku, zmaru... atd.
Dokážu pak na to koukat z aspoň trochu jiného úhlu pohledu? Filozofičtějšího? Doufám. Jinak mě smrt zničí ještě dřív než mě potká osobně...