Když zemře člen rodiny

je to vždycky hrozný, co si budem povídat.

A to občas ten člen rodiny může mít čtyři packy, ocas a čenich.

Tenhle týden byl vážně nabitý událostmi a řeknu vám, jsem fakt rád, že už je za mnou. Nejsem si moc jistý jaký bude ten další, ale O MOC horší už asi být nemůže. Abyste byli v obraze, tak to nejdůležitější vám řeknu na začátek - umřel nám pes. Pes, který byl členem rodiny skoro 10 let, takže je jasný, že to s náma docela zatřáslo.

A protože byl součástí mých dnů téměř třetinu mého života, myslím si, že si zaslouží svůj vlastní článek. (Takže ano, tenhle článek bude celý o zvířeti, které jste nikdy v životě neviděli...)
Historie toho psa je totiž docela pohnutá a plná zvratů a nečekaných překvapení.
...

No, možná trochu přeháním, ale prostě to bylo docela akční.

PRVNÍ DESTRUKTÉR

Psa jsme kdysi měli, to jsem byl ještě malý pívo - byl to krátkosrstý jezevčík, měli jsme ho od štěňátka a byl to hroznej prevít. Mazlivej, to jo, ale kdykoliv byl doma sám, vždycky (FAKT VŽDYCKY) něco rozbil, rozkousal, udělal loužičku nebo hromádku... pokaždý. Nic před ním nebylo dostatečně chráněno - což vám potvrdí moje maminka.
Takže milý pejsek šel po roce k jedné starší paní - já to sice (ve svém věku cca 8 let) tvrdě odsoudil, ale s odstupem času to chápu (mamce ho bylo líto, tedy do doby, než od paní přišel pohled, abychom si pro něj přijeli, že ho nezvládá... ta myšlenka, že by se měl vrátit, ji ze smutku v tu ránu vyléčila. Pes nakonec skončil u jiných hodných lidí).

KDE SE VZAL, TU SE VZAL

Od té doby jsme na psy neměli moc pomyšlení - já si pak nějak ve třetí třídě vydupal hada (krajtu královskou, hrozně hodný a roztomilý stvoření, mám ji dodnes), ale krom kytek a občasného chovu potkanů, kteří byli původně krmení pro hada, jsme žádná zvířata neměli (potkani bývají taky hrozně hodní a roztomilí a hlavně chytří - tedy pokud nejsou kousaví, ale to většina z nich nebyla).

No a pak, to bylo myslím v březnu 2006, byl ještě sníh, přišel brácha od kámoše s tím, že jeho mamka našla někde na louce zatoulaného pejska a že jestli nějakého nechceme. Sama už měla dva a ten nový se s nima moc nesnášel... No, nechtěli jsme, ale tetě nedávno jeden umřel, tak jsme se zeptali jí. Jenže ta psa ještě nechtěla, protože to na ni bylo moc brzo...
Tak tam brácha nějak jel podruhý a jak se vrátil, tak říkal, že se na něj ten pes tak smutně podíval...a mamka doplnila - jakože stylem "A vy byste si mě fakt nemohli nechat?"

A to byl ten moment, který doslova změnil naše každodenní životy na dalších 10 let.

Letos v létě na zmrzlině

SEZNAMTE SE, KAREL

Takže jsme měli psa-nalezence. Po nezbytné prohlídce u veterinářky a očkování apod.

(pes byl prý zdravý, cca 3 roky starý, mírně podvyživený) jsme mu udělali místečko a čekali, co bude dál.
Zpočátku byl pochopitelně trochu vyplašený, moc se mazlit nechtěl, ale byl hodný. Čekali jsme, jestli nebude sedět u dveří a tesknit za dřívějším majitelem... ale nic z toho se nikdy nestalo. Pes si na nás docela rychle zvykl - vzpomínám si, jak jsem se učil v pokoji a on tam za mnou přišel a lehl si ke mně... a to už první den.

Takže zbývalo dát mu jméno, což jsem udělal já - pokřtil jsem ho Carl Maria Friedrich Ernst von Weber - podle toho hudebního skladatele. Zkráceně Karel, protože se mu to nevešelo do očkovacího průkazu.

Rasu mu "určil" otčím - prý to byl maďarský ohař (menší). To si nechal napsat do očkovacího průkazu, ale podle fotek je myslím patrné, že to je maďarský ohař (menší) tak z 15%... trochu jsme se mu smáli, že to byl na vesnici nějaká poulička, zatímco ve městě je to velice maďarský ohař (menší).

90% venčícího času obstarával otčím, kterého pes přijal jako "vůdce smečky" (to se trochu seknul, protože vůdcem naší rodiny je samozřejmě naše mamka... a docela právem, ale to si asi nechám na jindy :D) - nás ostatní celkem poslouchal, ale otčíma nejvíc. A protože jeho jediná charakterová vada byla, že chtěl všechny ostatní psy zakousnout (no, rozhodně na ně teda štěkal a hrnul se k nim), tak takové jakž-takž poslouchání přišlo při venčení docela vhod.

Proto taky musel venku nosit košík a koupili jsme mu docela silný vodítko. Kdyby tak někdy venku zahryznul nějakýho psa...

Ale na lidi byl hrozně milý (když dostal injekci proti vzteklině od veterinářky, začal vrtět ocasem)

PŮVODNÍ MAJITEL NALEZEN

Tak si u nás spokojeně žil, když tu jednou (byli jsme tehdy s bráchou u táty v Teplicích, tak to celé máme jen zprostředkovaně) cca po třech měsících si ho při venčení všimnul jeho předchozí majitel. Venčila ho zrovna mamka a říkala, že to byl prvotřídní arogantní blb. Ale že si stejně vyměnili čísla a když se uvidí, že se o něj starají hezky, tak že jim ho vrátíme.

No, takže Kájovi sbalili saky paky, pelíšek, hračky, všechno, a jelo se do nedaleké vesnice. Jela mamka (která to už náležitě obrečela), otčím (který nikdy moc emoce najevo nedává), ta paní co ho našla a její manžel - čili celá městská delegace.
Na místě vyšlo najevo, že ten chlap je fakt debil, má dalšího psa (nějaké bojovnější plemeno), přičemž oba krmil ze stejné misky, Kája měl "ustláno" venku na betoně (i v zimě), utíkal pryč (podhrabal se pod plotem) a často se dlouho nevracel, jednou ho porazilo auto a ten druhý pes mu natrhnul ouško... (to jim řekl debilův otec, který se z celé rodiny jevil jako nejrozumnější). Navíc měly dvě malé děti a prý se jmenoval Míša (PCHE!)

Takže po menší výměně názorů, kdy i dosud flegmatický manžel paní, co Káju původně našla, říkal, že krmit bojové plemeno a takového psíka ze stejné misky není zrovna dobrý nápad - se postavili idiot a 10 metrů naproti otčím a volali na milého Káju, ke komu jakože půjde.

No, Kája šel k otčímovi (protože upřímně, jinak by byl docela blbej...), debil prohlásil něco ve smyslu "Tak si ho teda nechte!" (Mamka: "Jé, děkujeme, to jste hodnej!") a bylo rozhodnuto.

Vážně, kdyby se vracel někam do normálního prostředí, s radostí bychom jim ho nechali - mamka by to sice obrečela, ale vědomí, že je v dobrých rukou, by ji časem utěšilo. Ale takhle...

Tak si nás v podstatě vybral. A od té doby se od nás nehnul v podstatě na krok (míněno ve smyslu, že byl málokdy v místnosti, která byla prázdná)

A jednou, když jsme pak byli nedaleko od Kájova původního bydliště na výletě u místního rybníka, jsme od místních drben zaslechly "Není to ten Karel, co se ztratil??"

Foceno v době, kdy měl ležení na gauči zakázáno...

ŽIVOT, ZVYKY, POVAHA

Už jsem psal, že byl na všechny lidi hrozně hodný - zato na psy byl jak... no, pes. A na kočky taky. Jinak byl docela mazlivej, i když občas se teda jako ostentativně přesunul z dosahu, když zrovna neměl moc na mazlení náladu. Většinou když jsem přišel domů (a byl jsem pryč nějakou delší dobu, řádově hodiny), tak mě přišel přivítat - doběhl za mnou až ke dveřím, kde se mi pokoušel olíznout ruku, zatímco jsem se vyzouval. Tam jsem ho vždycky hrozně pomazlil (takovým speciálním masážním grifem doslova od krku až po tlapky). Pak stačilo říct "Dobrý, už jsem přivítanej", poplácat ho a Kája odešel. Já se přesunul do pokoje a Kája po chvíli přišel podruhé, tentokrát na drbání břiše - většinou si lehl na záda a nechal si drbat bříško, přičemž jsem mu nohou zajel pod bedra - a on se na zádech převaloval a masíroval si tak záda. Tohle míval fakt hrozně moc rád. Pak vstal, oklepal se (protože to byl čistotný pejsek) a šel se zas válet nebo se dívat na televizi.

Ono vůbec, válení se, spaní, nechávání se drbat, dívání se na televizi (s mamkou, která jeho odchod nese obzvlášť těžce) tvořilo takových 95% jeho života. Zbylých 5% bylo žraní. A že žral docela dost - mamka si sehnala informace o tom, co psi můžou a co nemůžou jíst a dostával vybrané ovoce, zeleninu, jogurty...

Navíc hodně reagoval na hlas. Nejen na povely (které poslouchal jakž takž... dejme tomu), ale hlavně na intonaci. Protože když jsme zjistili, z jakých podmínek utekl, říkali jsme mu, že je to hroznej chudák - takovým litujícím, protáhlým hlasem. A on si na to hodně rychle zvykl, protože ruku v ruce s tím většinou dostal nějaký pamlsek - takže pak už reagoval nejen na litující slovo "chudáááák", ale i na tu litující intonaci obecně... takže jste mohli litujícně protáhnout slovo "bramboráááák", a on by klidně přišel, vrtěl by ocasem a očekával by pohlazení nebo pamlsek. S tím, že jsme se z legrace ptali kdo ho tady vlastně chtěl... a odpověděli jsme, že asi nikdo - že to on chtěl sem k nám. Protože to byl takovej chudáááák.... a dostal další pamlsek :D

Ne, fakt se u nás neměl zle.

TAK, A MÁME ZAHRADU

Říká se, že pes na bytě je chudák. Já bych to upřesnil - Někteři psi na bytě jsou chudáci. O tom našem to fakt neplatí, protože jen co jsme koupili zahradu a oplotili ji (blíže např. zde) - a maďarský ohař (menší) měl tak možnost běhat a skákat a vůbec - stejně to nedělal a byl většinou u nás pod stolem. Samozřejmě, slunení se na sluníčku měl rád a čerstvý vzduch byl taky fajn. Na tu zahradu jezdil moc rád - jakmile viděl, že si mamka chystá charakteristický košík, začal hrozně vyvádět. Ovšem z té zahrady domů jezdil taky rád... možná ze strachu, abychom ho někde nezapomněli (nebo neopustili).

Taky si tam udělal prvního psího kamaráda, resp. kamarádku - kdybych to na vlastní oči neviděl, nikdy bych tomu neuvěřil... Karel na volno vedle jiného psa a nevyvádí, nechce ho pokousat... to byl fakt div.

Báli jsme se, aby se nám nepokoušel podhrabat pod plotem a neutíkal pryč - jako předchozím majitelům. Nikdy nic takového ani nezkusil.

Jednou se nám na zahradě objevil krtek. To pro maminku představovalo dilema - na jednu stranu jí ničil plody její namáhavé zahrádkářské práce, na druhou stranu ke krtkovi přistupovala stylem "je to taky živý tvor a má hlad..." A jak tak jednou večer na zahradě přemýšela jak to vyřešit, uslyšela nějaké šustění. Kája ho uslyšel taky, udělal dva skoky, zakousl se, zatřepal hlavou ze strany na stranu... a problém byl vyřešený (a dostal za to odměnu).

Vůbec, měl docela ochranářské tendence - když např. nevěděl, kdo se to k nám dobývá do bytu (většinou to byl brácha, který u nás už nebydlel), výstražně zaštěkal (a dostal za to odměnu). Což bylo zvláště užitečné na zahradě, když tam mamka přespávala a tolik se tam pak nebála (i když si nejsem jistý, jestli by nějakého zloděje třeba pokousal... ale to asi ne).

Později jsme navíc zjistili, že asi chrápe na gauči a na posteli, když jsme pryč (protože to měl zakázané). Tak mu to mamka postupně povolila a měl svá vyhrazená místa i na gaučích... kde teda chrápal moc rád.

Na zahradě

KONEC ŽIVOTA

Tak, a teď nastává ta konečná a smutná část.
Minulou sobotu si tak v klidu, jako vždycky, přijdu z gymu a vidím v kuchyni natažené cáry koberce a mamku v obýváku jak brečí... Kája začal být slabý na zadní packy, které se mu na dlažbě v kuchyni rozjíždějí tak, že tam skoro nemůže chodit (proto ty koberce) a že si nevyskočí na gauč. A bylo to tak, zadní packy měl vyditelně slabší.
To mě docela sebralo, protože slabost na končetiny je vždycky špatné znamení - zvlášť u starého zvířete (Kájovi bylo 13-14 let...)
Tak jsme hned ten den odjeli k jeho veterinářce - ta ho docela podrobně vyšetřila a stanovila diagnózu (na 90%) jako začínající artrózu. To se mi docela ulevilo... dostal prášky proti bolesti a kloubní výživu a prý že máme koukat, jestli se to zlepší. Jinak prý byl na svůj věk hodně, hodně zdravý - krev, srdce, oči, uši, všechno měl vynikající.

Zprvu se to fakt zlepšilo, v neděli si dokonce už vyskočil i na ten gauč. To se nám ulevilo všem.

Ale v pondělí dopoledne, když jsem měl jet do školy, Kája nemohl už ani na přední tlapky... a to bylo zlý. Fakt fakt moc zlý.
Objednali jsme ho zas k veterinářce, já se s ním rozloučil a odjel do školy - protože v takovém stavu bych u té veterinářky nebyl moc platný. Kdybych věděl, že to je naposledy, co ho vidím, tak do tý školy nejezdím.

Dál už to mám víceméně jenom zprostředkovaně, takže jen ve stručnosti. Veterinářka navrhla podrobnější vyšetření na jedné klinice v Praze, od rentgenu po EKG a tak vůbec. Tak ho otčím a brácha ještě v pondělí naložili a odvezli ho tam... doktor udělal předběžné vyšetření a navrhl operaci (finančně docela mastnou, ale to nebyl problém) - prý to provedou zítra a mělo by to být ploténkami... a v úterý - 17. listopadu - nám měli volat co a jak.
Tak tam nechali Káju, který za celých těch 10 let nikdy nebyl od nás dýl jak pár hodin (když nepočítáme odstraňování zubního kamene, což mu taky dělali na klinice a byl tam přes noc) - teď už mírně zdrogovaného.

No, 17. listopadu jsem šel pracovat do gymu (Nesvátkujem, trénujem!) a dostával SMS z domova. Co vám mám povídat, to čekání bylo asi ze všeho nejhorší...

Pak jsem dostal SMS že prý je na operaci a mé srdce zajásalo - když je na operaci, to znamená, že to je něco, CO SE DÁ OPEROVAT. A i kdyby se operace nezdařila a on už nemohl chodit... no tak co, stejně se většinou jenom válel, venčení by se nějak pořešilo, hlavně aby tu ještě chvíli byl a nebolelo ho to.

No, pak jsem přišel domů a zjistil jsem, že vlastně na operaci nebyl (byl jenom na vyšetření, kdy zjistili, že má nádor na mozku...) Doktor volal co chceme udělat, jestli ho nechat tak - s tím, že by mohl žít ještě tak půl roku (bez schopnosti chodit), nebo mu poskytnout "dobrou smrt" (euthanasii). Tak se rozhodli pro druhou možnost... protože koukat na něj ještě půl roku, jak se trápí, nemůže chodit a hlavně že ho to bude bolet - to by fakt nestálo za to.

Takže umřel 17. listopadu, zatímco já byl v práci a radoval se, že bude v pohodě (čímž teda nikomu nic nevyčítám! Brácha musel udělat rozhodnutí ve fakt debilní situaci... i když je to trochu symbolické - on ho k nám de facto přivedl, tak ho teď de facto "odvedl"... bohové mají smysl pro poněkud zvrácený humor).

Řídí mamka - pošlete pomoc...

ŽIVOT JDE DÁL

Nejvíc mě mrzí, že jsem se s ním nestihl pořádně rozloučit - teda v pondělí jsem se s ním loučil "pro případ nouze" a brečel jsem ještě v metru, ale i tak... na druhou stranu stejně bych toho asi nebyl schopen. Pro tělíčko se pak jelo ve středu. Pohřbený je u nás na zahradě, kde to měl tak rád - to musel udělat otčím sám (on je vůbec takovej pařez, kterej nedává najevo emoce, takže to tak asi bylo lepší - jestli brečel, tak mohl tam, kde ho nikdo neviděl).

Od té doby je to tu pochopitelně hodně smutné, i když se to docela zlepšuje - hlavně mamka to těžce nese, protože s ním byla nejvíc a každý skon ji hrozně sebere (ani na fotky těch potkanů se dodnes nemůže podívat).

Já si taky musím pomalu začít odvykávat, např. přestat si dávat pozor v kuchyni nebo v chodbě když je tam tma, abych na něj třeba nešlápl... nebo že mě při příchodu už nikdo nevítá... nebo to ťapání paciček o dlažbu... škrábání na dveře, když ho omylem zavřeme v pokoji, protože se topí...

Kontinuita života je zachovávána přes potomky - jeho žádné bohužel nemáme, jeden pes nám stačil. Ale kdyby tu nějaký byl, tak by to tu nebylo tak smutné a bylo by to potvrzení toho, že aby něco mohlo vzniknout, něco předtím musí zaniknout  (a je to tak spravedlivé, teda aspoň podle Anaximandra)

...

Tak, to byl příběh jednoho maďarského ohaře (menšího), který to z místečka venku na betoně a z utíkání na smeťák dotáhl až na pelíšek téměř v každé místnosti, pamlsků, jídla (z vlastní misky!) a pozornosti co hrdlo ráčí, psí kamarádku, vlastní zahradu, možnost spát na gauči a hlavně lásky a náklonnosti lidí okolo něj.

Protože to byl fakt hodnej pejsek :)

2002??? - 17.11.2015