Zlomený meč a Kámen

Tak, konečně mám čas, energii a myšlenkovou kapacitu napsat článek o tom, čemu veselému se od soboty věnuju.

Víte, Stařešinové si před 4 lety - bohové, ten čas ale letí - koupili menší domeček se zahradou, který bylo ale nutné docela dost zrekonstruovat. Musela se udělat kompletně nová podlaha, podkroví, vymalovat, venek zatravnit a vůbec upravit a v neposlední řadě bylo potřeba zbourat a znovu postavit jednu opěrnou zeď, aby nám domeček jaksi nesjel na stranu i s celou zahradou. Půlka se udělala loni - kdy jsem na konci článku věštil, že za to příští rok radši vypláznu pár tisícovek nějakému ukrajinskému brigádníkovi, než abych to dělal znovu já.

Inu, nakonec jsem podlehl svému spořivému já a žádného Ukrajince nenajal... takže se můj život od soboty do pondělka stal jednou jedinou nekončící sérií vození koleček s kamením. Byla to slušná hromada, to vám teda povím. Až budu mít fotky, pochlubím se s tou obří hromadou, kterou jsem odvozil. K samotnému lámání kamene a kopání základů jsem se tedy téměř nedostal, ale to kamení mi to bohatě vynahradilo.

Teda já jim tam jezdil pomáhat i dřív, ale to bylo, řečeno slovy drvoštěpa Drnce, jen takové šolichání.

Ta pravá zábava začala v sobotu.

Ano, kameny se staly esenciální součástí mého života, protože se mi o té rekonstrukci, tedy kamení - a to vám nekecám- v noci i zdálo.

V mém podvědomí to vypadalo nějak takto (od 0:10 - 0:33)

Teď už je to docela dobrý, protože samotná stará zeď je zbouraná, základy vykopané a už se "jenom" staví ta nová - takže já teď pro změnu trávím většinu času u míchačky a míchám beton, občas i pracuju se ztraceným (nebo jak my, hoši od míchaček, říkáme - "zatraceným") bedněním. Chytám pomalu ten zednický smysl pro humor. Musím na něm ještě trochu zapracovat, ale ono to přijde.

A znovu a znovu jsme měli možnost hromadně proklínat předchozího majitele až do 8. kolene, protože zatímco základy na chodník měl - nekecám- asi půl metru,  základy na tuhle zeď prakticky neexistovaly a je s podivem, že se to celé nezřítilo už dávno.
A opět jsme nacházely zabetonované cenné poklady, letos tedy podstatně ubylo sklenic se zavařeninami, ale i tak jsme našli docela zajímavé věci - nejzajímavější byl patrně deštník.

Fakt.

Řekněte mi, co za člověka narve do opěrné zdi deštník?? Jestli ten člověk takhle kdysi budoval i socialismus, tak to teda fakt potěš koště.

Připomíná mi to jednu starou známou anekdotu:

Je postavena nová budova ÚV KSČ a ve chvíli, kdy se koná první schůze, budova spadne a všechny soudruhy to zabije.
Ze Sovětského svazu přijedou tuto událost vyšetřovat odborníci. Zjistí si dodavatele a přijedou do skladu vyslýchat.
Začnou u cihly:
"Cihlo, můžeš za to?"
"Jak já, cihla rudá, v Rusku pálená, bych za to mohla?"
Jdou tedy za pískem a vyhrožují:
"Písku, ty za to určitě můžeš."
"Jak já, písek žlutý, komunistickou rukou prosívaný, bych za to mohl?"
Nakonec jdou vyšetřovatelé za cementem. Cement už na ně z dálky křičí: "Za mnou nechoďte, já tam vůbec nebyl."

Kamení, ilustrační foto
Zdroj: zakázané internety

Jojo. Ono je to vtipné do doby, než zjistíte, že základy vaší opěrné zídky v podstatě neexistují. Ale od toho jsme tady my - tedy konkrétněji JÁ - abychom to dali (dal) do pořádku (ale stejně si myslím, že jsme mohli objednat jeden menší bagřík, který by to měl za půl dne celé vykopané...)

I když tyhle manuální práce nesnáším, nikdy mi nešly a nebavily mě - viz předloňský článek. NIKDY jsem se nesmál jakýmkoliv dělníkům, protože vždycky měli můj obdiv za to, že umějí a baví je tyhle věci, na které já prostě nikdy moc nebudu (samozřejmě teď mluvím o těch schopných a pracovitých a tak).

Samozřejmě jsem ale už pár věcí pochytil, takže kromě zašroubování žárovky už zvládnu třeba namíchat ten zmiňovaný beton - hustý na základy, řidší na dolévání do zatraceného bednění, jen si řekněte, Mečoun vám to namíchá 8-)

Od úterka teda chodím i do práce, takže můj denní režim vypadá tak, že jsem od 8:00 do 13:00 na zahradě, načež se přesunu domů, najím se, osprchuju se a na brigádě jsem pak od 14:00-21:00. To pak vážně moc času ani energie na nějaké další věci není, i když je pravda, že oproti té dřině je brigáda hotový odpočinek - zvlášť teď, když moc lidí cvičit nechodí.
Včera jsem samou vděčností objímal všechny boxovací pytle a mazlil se s činkami a dneska jsem horlivě děkoval šéfovi za to, že můžu pracovat hezky ve stínu a nemusím zvedat nic těžkého (a ještě za to dostanu zaplaceno). Koukal na mě, chudák, dost překvapeně.

No, tak takhle si já užívám letního nicnedělání. Hotové by to mělo být v pátek, dají-li bohové.

A za rok se bude dělat poslední věc - větší kůlna, díky které nám navíc nebude zatékat do sklepa. Ale to už by oproti tomuhle mělo být víceméně v pohodě. A jestli nebude, tak už si fakt najmu nějakýho Ukrajince, který by tam jezdil místo mě...