Můj vztah k manuálním pracím (pracem?) byl vždycky, řekněme, velmi volný. Když jsem byl malý, rodiče mně a bratrovi koupili dětskou soupravu nářadí, byly v tom různý "ruční vrtačky", kladívka, hřebíky atd. Co si pamatuju, tak jsem si s tím docela vyhrál, ale tím to haslo.
Pracovní činnosti na základní škole jsem upřímně nenáviděl a to nejen kvůli tomu, že jsme na ten předmět měli klasickou stereotypní starou komunistku. Byla to čirá hrůza a utrpení a já si pamatuju, jak jsem odpočítával každou VTEŘINU do konce hodiny. Což o to, hodiny mimo třídu by se daly jakž takž snést (jednou jsme malovali chodbu, jindy zase prováděli cosi se stromkama atd.), ale prostě ve chvíli, kdy jsem měl ve svěráku kus dřeva a měl jsem s ním něco provádět, jsem byl prostě v koncích.
A tohle mi vydrželo v podstatě dodnes. Rád se ale utěšuju mojí oblíbenou behavioristickou myšlenkou, že totiž za tohle můžou vlastně moji rodiče, kteří mi odmalička říkali, že jsem nešikovný a že se mám od práce rukama držet dál a vydělávat si hlavou.
Takže když už znáte stručný nástin vztahů mezi mnou a manuální činností, asi vás nepřekvapí, že když mám jít pomáhat Stařešinům rekonstruovat malý domeček se zahrádkou, nejsem z toho zrovna dvakrát nadšený. Samozřejmě že když je potřeba, tak pomáhat jdu, ale stejně... moje pomoc taky většinou spadá do rámce "podrž, přines, přidrž, zavolej, řekni, změř".
Navíc je potřeba zmínit, že všechny tyhle práce má na starosti můj otčím, který je poněkud jiného ražení než byl můj táta. Když něco dělal táta, tak to bylo udělané pořádně, i když se s tím musel nadrbat jako hrom. Jednak to potom pěkně vypadalo, jednak se člověk nemusel bát, že to spadne (táta s oblibou "faktor pevnosti" "předimenzovával" - rád vzpomínám na to, jak jsme se marně snažili rozmontovat poličku na rádio, kterou přidělával on. Polička na rádio prostě musela pořádně držet- kdybychom tu měli středně silné zemětřesení, rádio by to přežilo bez úhony.)
Otčím je člověk poněkud jiného ražení, myslím, že správné české lidové označení by asi bylo "fušer" :D Čili člověk, kterého ta práce sice baví, ale který si ji neumí pořádně zorganizovat a ani ten výsledek není nic moc...
Nuže, protože jsem pořád trochu vyčerpaný a "plný dojmů", podělím se o několik mých zážitků a zkušeností z dneška a minulých dvou dnů.
ilustrační foto
zdroj: zakázané internety
Poznámky z pátku:
Když měříte 171 centimetrů, hrozně špatně se vám tahají sádrokartonové desky (1,25 x 2 metry) , které jsou těžké jako prase - nemůžete si je totiž pořádně chytit, nemůžete s nima pořádně chodit, nemůžete je ani vzteky rozkopat, protože jsou docela drahé.
Když plánujete, že zmíněné sádrokartonové desky použijete v podkroví, ujistěte se, že je otvor, kterými je budete tahat, dostatečně široký (ano, tohle otčím trochu zanedbal).
Poslouchat rádio by bylo fajn, kdyby nehráli 5 písniček pořád dokola. Nevím co se to stalo, že je najednou písnička "Šrouby a matice" tak oblíbená? Jako písnička to není špatná, ale slyšet ji 2x za hodinu opravdu nemusím. Takže jsem to nakonec nevydržel a přeladil jsem stanici, kde hráli jiných 5 písniček. Pak došlo i na Šrouby a matice, takže jsem přelazoval podruhé. A když zazněly Šrouby a matice potřetí, zvažoval jsem, jestli by nebylo lepší pracovat bez rádia.
Otčím: Já měl kamaráda truhláře, kterej vždycky říkal, že je škoda každýho zatlučenýho hřebíku, protože nikdy nevíš, kdy je budeš muset vyndávat zpátky!
Zlomečoun (nedůvěřivě se podívá na strop): Hmm.
Poznámky ze soboty:
Nemám rád, když musím o víkendu vstávat v 8:30.
Nemám rád, když musím o víkendu vstávat v 8:30 kvůli pomáhání na domečku.
Návštěva "obchodního centra" (volně přeloženo "průměrně velký obchod s kutilskými potřebami) byla docela zajímavá a hodnotná. Tak za prvé už skoro vím, co to jsou hmoždinky a za druhé jsem si všiml, že má většina kutilů nadváhu či přímo trpí obezitou.
Když se v takovém obchodě vyskytuju déle než 15 minut, většinou se začnu nudit a koukám tam na věci, které bych bez štítků a cenovek nedovedl ani pojmenovat. Zaujala mě tam ale jakási barva, na jejímž obalu (plechovky) stálo "koupí tohoto výrobku ochraňujete přírodu". To by mě vážně zajímalo, jak nákup takové barvy může pomoct k ochraně přírody. Ty plechovky vůbec stály za prozkoumání- bylo na nich vyobrazeno malé dítě, jakýsi druh kosatky či vorvaně a jakási květina. To by rozhodně stálo za nějakou studii typu "jak se prodejci barev a laků snaží zamaskovat, že si kupujete svinstvo, které by vylito ve volné přírodě nadělalo pořádnou paseku".
V podkroví se ukrývala spousta pokoutníků (aspoň myslím, že to byli oni). Občas jsem tam narazil na malé svlečené kůže. Připadal jsem si jako v Prehistorikovi 2, jak tam tak různě visí houpající se pavouci ze stropu!
Když se chystáte rekonstruovat podkroví, začněte podlahou. Jistě, práce na podlaze byly pozdrženy kvůli obchodu, který nedodal slíbené desky, ale stejně. Takhle jsme museli přidělávat sádrokartonové desky na stěny a strop a přitom si dávat pozor kam šlapeme, protože hrozilo reálné riziko, že bychom se jinak propadli dolů.
Krásně jsem si přitom zavzpomínal na moje dětství a hry "Na podlaze je láva, nesmíš se jí dotknout!"
Když chcete použít dřevěné plaňky pro konstrukci stropu, nevyužijte je dva dny předtím k něčemu jinému.
Zjistil jsem, že existuje něco jako vrtačka a utahovačka a že to jsou dvě různé věci, byť s podobnou funkcí. Dokonce jsem i zmíněnou utahovačku měl v ruce a při-utahoval s ní dva šroubky! Jsem na sebe hrdý.
Když víte, že budete něco někam vrtat či utahovat, pořiďte si k tomu dostatečný počet šroubků a hřebíků. Nebudete je pak muset jezdit shánět uprostřed rozdělané práce.
Když měříte skládacím metrem, měřte pořádně. Pokud nebudete měřit pořádně, nedivte se, že pak musíte sádrokartonové desky řezat tak, aby se k sobě vešly.
Volný přepis konverzace:
Zlomečoun (zavírá okno, abychom mohli připevnit sádrokartonovou desku na zeď)
Otčím: Proč to zavíráš?
Zlomečoun: Vždyť tam budeme přidělávat tu desku?
Otčím: To jo, ale nejdřív to musíme změřit, aby to vyšlo.
Zlomečoun (v duchu): Hahahahahahahaha!
Zážitky z neděle (dnes):
Je úžasné, když je strop tak nízko, že na něm můžete sádrokarton přidržovat svou hlavou. Rodiče mi koneckonců vždycky říkali, ať používám svojí hlavu!
Když ale musíte stát rozkročení, protože nemůžete stoupnout na holou nedodělanou podlahu, pak jste menší a hlavou na strop nedosáhnete - a musíte přidržovat sádrokarton rukama. To není zrovna nejpříjemnější pozice.
Otčím: Vždycky se najde něco, podle čeho můžeš řezat!
Zlomečoun (v duchu): Podle toho to pak taky vypadá.
Zlatý hřeb: Nakonec přijde maminka, podívá se na to a řekne, že se jí to takhle nelíbí, že to chce jinak...
Zlomečoun: