Jak se vraždě malého dítěte uchrániti

Jak možná víte, já měl vždycky, řekněme, vlažný vztah k cestování. Ne že bych ho apriori nesnášel, jenom zkrátka jednoduchým výpočtem nákladů a užitků většinou dojdu k závěru, že to pro mě nestojí za to.
 

1:33:50
No já tomu možná nerozumím... ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím... když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín...

Když jsem býval (páni, to byly ale chmurné časy!) nezadaný a měl jsem dovolenou, rozhodně jsem ji netrávil někde na cestách. Radši jsem si v klidu zalezl k sobě a chodil hezky cvičit a běhat a následně jsem zbytek dne strávil u knížky, filmu nebo PC. Jen jednou jsem si vyrazil do Českého ráje na špacír.
Vždycky jsem pak ale jedním dechem dodával, že kdybych měl s kým, tak cestovat začnu.

No a teď "s kým" mám. Jakože dost. Protože přítelkyně je v tomhle smyslu pravý opak mě samého. Tak třeba od malička byla zvyklá jezdit každý rok k moři. Já byl u moře do té doby jen jednou, v Chorvatsku, když mi bylo tak 14. A že bych se tam tehdy vyloženě těšil...

Tím se dostáváme k jádru věci. Protože jak teď byly dva dny svátků, tak jsme si samozřejmě vzali ještě pár dní dovolené a jeli jsme do Polska, konkrétně do Krakowa.

Krakow samotný mě nezklamal, bylo to tam hezké a přítelkyně byla vyloženě nadšená, takže to celé bylo dost fajn.

Ale ta cesta... ta cesta tam... ty kráso. To je právě to, co na cestování nesnáším. To samotné cestování. Jak už je člověk jednou na místě, tak už je to většinou dobrý. Ale ta příprava a proces dostávání se do destinace... s těmi zavazadly...

Vyjížděli jsme vlakem v 22:05, přičemž v cíli jsme měli být druhý den v 5:45. Byla to tedy noční cesta, z nějakého důvodu jsme si nevzali lůžkový vagon (buď neměli místo, nebo s ním přítelkyně měla špatné zkušenosti, nevím). Prostě jsme to riskli tak, že budeme spát na "normálních" místech.

Jelikož jsme tedy měli už jízdenky, místenky a ubytování zaplacené, vyráželi jsme trochu dřív, abychom měli jistotu, že všechno klapne. Možná zbytečně brzo, říkal jsem si, budeme tam asi o 35 minut dřív. No ale co, aspoň v klidu najdeme vagon, narveme kufry do zavazadlových prostor a tak. Takže jsme dorazili na hlavák, vlak už byl přistavený na kolej, takže jsme vyrazili směr náš vagon a... a přesně v našem kupé byla cikánská ukrajinská rodina. Krve by se ve mně nedořezal :D

Jednak proto, že mě to stavělo do mnou neoblíbené pozice "musím něco vyřešit a být přitom tvrdý", jednak proto, že jsem nemohl moc ustoupit (ten vlak byl skoro celý zarezervovaný a stát 9 hodin přes noc se mi fakt nechtělo) a ještě i proto, že tam byly malé děti.

Jakože hodně malé, to nejmenší z nich bylo miminko. Vyhazujte z kupé 10letou holčičku s miminkem v náručí.

Procedil jsem své milé mezi zuby "zůstaň tady u kufrů" a šel jsem hledat někoho, s kým bych to mohl řešit. Měl jsem kliku, dobrovolník/překladatel ve výstražné vestičce nebyl daleko. Sotva jsem stihl začít ("Dobrý den, my máme místenky a máme na místech-") už mě přerušil s tím, že "už jdou pryč". Spokojený sám se sebou, jak jsem to skvěle vyřešil, jsem se vrátil ke své milé, která byla mezitím ostatními cestujícími zatlačena do sousedního kupé.

Následující cca půl hodina byla opravdu zajímavá, protože se z "našeho" kupé přesouvala jedna dospělá žena, cca 4 malé děti, mimino a jeden cca 13letý kluk + spousta jejich kufrů a dva kočárky, přičemž jeden z nich narvali do našeho kupé. Logisticky to byl docela oříšek, protože kufry jsme měli samozřejmě i my a taky každý cestující, který se zrovna rozhodl projít kolem.

Ten 13letý kluk byl ale super, anglicky neuměl ani fň, ale snažil se, co to šlo. Vynervovaná maminka postupně jako kvočna odvedla všechny děti, kufry a (jak jsem vyrozuměl) veledůležitou tašku se všemi dokumenty, zatímco já + kluk jsme se snažili dostat z kupé ten kočárek. Ten strašlivý kočárek... vůbec nechápu, jakým způsobem ho tam dokázali narvat, protože aby ho dostal ven, musel ho ten klučina rozmontovat (jakože ne složit, ale rozmontovat na několik částí). Za odměnu, že se tak snažil a nedělal žádné cavyky, jsem mu pak vnutil aspoň tyčinku.

Takže jsme se teda mohli usadit v našem kupé, adrenalin opadal, cikánská rodinka se přesunula někam dozadu a už jsem o nich celou cestu víceméně nevěděl. Vlak se rozjel dokonce včas, takže to vypadalo na klidnou cestu.

...

Jenže zbytek cesty moc klidný nebyl.

...

Vás to taky napadlo, žejo?

Po chvíli se objevila průvodčí a s velmi unaveným výrazem nám kontrolovala jízdenky. Chtěl jsem ji trochu povzbudit, takže jsem (což je na mě neobvyklé, ale asi to bylo tím adrenalinem) jí řekl něco ve smyslu "Máte to teď asi hodně zajímavé, že?"
Ona se na mě tak odevzdaně podívala a začala vyprávět, že cestou do Prahy nabrali 100 minut zpoždění, protože jim prý hořela lokomotiva. A že prý má hlad. Tak jsem jí nabídl proteinovou tyčinku, ale to odmítla, prý má někde bonbony, na které se těší :D Rozhodl jsem se, že jí její stravovací návyky rozmlouvat nebudu.

Poté se v chodbičce potkala s druhým průvodčím a řekla mu něco ve smyslu, že v lůžkovém oddíle je nějaká paní se psem a nechce se odtamtud hnout. A že teda asi budou muset volat policii, aby ji v Kolíně vyvedli :D Průvodčí to šel tedy řešit sám a jak už asi tušíte, za cca půl hodiny se vrátil i s na*ranou paní i jejím psíkem. Psík byl v pohodě, na to, že cestoval takovou dobu, tak byl fakt hodně v klidu (a měl zajištěnou vodu). Zato ta paní... ta paní ve mně evokovala Karen. Pokud nevíte, co to je za moderní označení, tak Karen je prostě jakákoliv ženská, která je nepříjemná, hádavá, nemíní ustoupit a většinou hodně křičí. Na internetech najdete tuny kompilací.
 

Nutno dodat, že jsem si teď zběžně snažil zjistit, zda je někde napsané, že do lůžkového vozu psi nesmějí. Nikde jsem to na webu ČD nenašel, ovšem když jsem si zkusmo snažil takové lůžko rezervovat, tak když jsem se tam snažil dát i psa, nahlásilo mi to chybu. Ale vyloženě mi to nenapsalo nic ve smyslu "Do lůžkového vozu se psem nesmíte!" Já, jakožto klasický opatrný paranoidní papoušek, bych se to snažil ověřit předem, pokud bych před sebou měl nějakou takovou delší cestu. Ale chápu, že ne každý je tak pečlivý jako já. Taky mi přijde divný, že jí prostě psa nemohli nechat ležet někde na zemi (protože v našem kupé na zemi v pohodě byl, byl pak i na klíně i na sedačce). AHA! Tady na tomto odkaze píšou, že se psi v určitých vlacích v lůžkových vozech nepřepravují. Ale je to na tom webu docela dost zašité. Heh.

Paní se ovšem tvářila hodně nepříjemně, odmítla mou nabídku, že jí hodím kufr nahoru a cca hodinu - když jsme já i přítelkyně měli na uších sluchátka - huhlala tiché, temné věci typu "Hajzlové... šmejd jeden... já jim ukážu... svině..."  Pořád dokola. Já jsem sice měl sluchátka, ale hudbu jsem měl vypnutou, takže jsem ji slyšel docela zřetelně.

To už bylo cca ve 23:00, takže jsem se pak snažil regulérně usnout, ale ani to mi nebylo tak docela dopřáno. V sousedním kupé byla totiž rodinka. Nevím, zda to byli Italové (můj tip) nebo Indové (tip přítelkyně), zato vím, že s sebou měli cca 6letého synka. A ten synek. 

Byl (je) malý. 
Hnusný.

Nevychovaný. 

Hlasitý. 

Otravný. 

Rozmazlený. 

Zm*d.

...

Já nemám rád děti, děsím se okamžiku, až je jednou budu mít, protože se bojím, že hormony nezafungují a já budu muset spáchat sebevraždu, protože mám rád ticho a klid (což s dětmi nejde moc dohromady, že). Vlastní děti člověk bere jinak, žejo, ale stejně z toho mám hrůzu.

A chápu, že když takhle malé dítě cestuje ve vlaku takovou dobu, tak se začne zákonitě nudit, ale taky sakra očekávám nějakou reflexi od jeho rodičů, kteří by ho občas mohli napomenout/okřiknout/vychovávat. Nebo mu ty vole do ruky vrazit aspoň tablet, aby dal na chvíli pokoj! Nic takového jsem ale nepozoroval. 

Takže zatímco tam dítě řvalo, křičelo na svého otce (který si to nechal líbit!), běhalo tam v uličce, dožadovalo se pozornosti, určitě nesmírně rozčilovalo všechny ostatní chudáky v tom nebohém sousedním kupé, a co je nejdůležitější - BRÁNILO MI VE SPÁNKU - jeho rodiče neudělali vůbec nic. Chvíli jsem uvažoval, že se přestěhuju do kupé za tou cikánskou rodinou, z hlediska decibelů by to vyšlo zhruba nastejno.

Já to po cca půl hodině vzdal a jal se poslouchat tvrdou hudbu hodně nahlas, protože to bylo lepší než poslouchat toho uvřeštěného paviána. Tím se taky dostávám k názvu dnešního článku, protože kdybych s sebou neměl sluchátka, musel bych to děcko asi uškrtit a dnešní článek bych psal z vyšetřovací vazby. Abych na tento zážitek nikdy nezapomněl, rozhodl jsem se udělat minutu zvukového záznamu, který si můžete stáhnout z Úschovny na odkazu níže. Odkaz bude platný 30 dní. A vězte, že to bylo ještě docela dobrý, byly chvíle, kdy to bylo MNOHEM horší.

Když jsem si dal cca hodinovou hudební seanci, byl pak najednou zvláštní klid - to už muselo být hodně po půlnoci. Rozzářil jsem se, že rodinka buď vystoupila, nebo to děcko někdo vyhodil z okna, a snažil jsem se usnout. To se mi pořád nedařilo, takže jsem pokračoval ve své hard-rockové krasojízdě.

Načež jsme dojeli do Bohumína. Bohumín je městečko za Ostravou, kousek od hranic s Polskem. V Bohumíně se měl vlak trochu proházet, část vagonů jela do Polska, část jela na Slovensko. V Bohumíně jsme zůstali 2 hodiny. Nekecám. Dvě. Hodiny. Uvažoval jsem, co nás tak mohlo zdržet, jestli to nebyl zase nějaký požár nebo tak něco a radostně jsem si uvědomil, že jsme trumfli to původní 100minutové zpoždění. Pracovat na drahách musí být fakt něco.

Když jsme se tedy po dvou hodinách vykýblovali z Bohumína, cestou do Krakowa jsme nabrali ještě další hodinové zpoždění, což už je ale jenom taková třešnička na tom cestovatelském dortu. Druhá třešnička byla ta, že se v cca 5:00 začalo opět ozývat to nesnesitelné děcko, přičemž já měl za sebou noc víceméně bez spánku, usnout se mi prostě nepodařilo. Takže když jsme se pak blížili ke Krakowu, šel jsem si i s kufrem stoupnout před dveře, protože jsem si bláhově myslel, že tomu křiku uniknu. To jsem netušil, že se na stejné místo vypraví i maminka toho malého spratka, takže klid jsem teda neměl vůbec, protože ten malej šmejd za ní pořád běhal. Navíc se tam pak jeden týpek snažil procpat na WC a zatímco já jsem mu s kufrem uhnul, aby mohl projít, maminka mu nechala v cestě kočárek i samu sebe. Borec tak musel udělat poněkud delší krok, který mi připomněl kroky v refrénu z klipu Dr. Dick od skupiny E-rotic... takže co se správných mravů týče, ti dva dospělí toho tomu děcku očividně moc nepředají.

Místo 5:45 jsme teda dorazili kolem 8:45 a bylo štěstí, že jsme nikam nepospíchali, protože ubytovat jsme se stejně mohli až od 14:00 (ale kufry jsme si tam mohli nechat už v 8).

To je tak všechno. Zbožňuju cestování.

Jo a Krakow byl celkem fajn :D