O kontrole a bezmoci

Tohle je tak trochu depresivní období, což? Nebo se to zná jenom mně?

Protože poslední dobou se kolem mě dějou trochu depresivní věci. Nemluvím teď přímo o sobě (viz předchozí článek), i když to na tom má samozřejmě taky svůj podíl. Mám rád jistotu, předvídatelnost a pravidelnost - v životě, práci, ve vztahu (ale snažím se, aby tam nebyla nuda, samozřejmě).

Takže když slovy Kena Rosenberga z Vice City na jednu po**anou vteřinu zvednu hlavu a osud mi do ksichtu chrstne s**ky, vždycky mě to rozhodí víc, než by bylo zdrávo. Na druhou stranu aspoň není nuda a můžu se těšit na nové vzrušující zážitky, haha.

Ale voni to potřebujou, voni to chtěj, voni na to přímo čekaj!

Ale jsou lidi, kteří jsou na tom hůř. A teď nemyslím jenom fiktivní lidi kdesi daleko, ale konkrétní lidi, o kterých slýchám a které i znám. Například když manžel od kolegyně má kyčli v háji tak moc, že bolestí nemůže dělat vůbec nic. Nebo když se dceři její kamarádky narodí holčička s poškozeným mozkem. Nebo když má jedna známá malou dcerku (4 roky) s leukémií, přičemž ven z nemocnice může jen na víkendy a jestli léčba zabírá se ukáže až na jaře...

A takové věci.

To se pak člověk chtě nechtě musí ptát, proč se takové věci musí dít. Chtěly to duše, které si před narozením řekly, co všechno chtějí zažít? To se mi zdá retardované. Chtěli něco takového bohové? Je to součást nějakého dokonalého plánu, jakože malý děcko musí umřít, aby to všechno došlo zdárného konce? To mi přijde ještě retardovanější. Odborně se tomu říká apologetika, neboli ospravedlnění existence bohů tváří tvář světu, ve kterém se dějí zlé věci. A nemyslím takové zlé věci, za které můžou lidi (za to bohové nemůžou, teda pokud to nejsou náboženské války, ehm), ale věci, se kterými člověk prostě nic nezmůže...

Je to trochu děsivé, což. Ta zráta kontroly a jistoty a pocitu bezpečí, protože tyhle věci se můžou stát komukoliv a kdykoliv. To pak člověk má tendenci utíkat k nějaké vyšší síle pro vysvětlení. Nebo ke hvězdám a horoskopům. Upřímně se mi teď asi nejvíc líbí myšlenka tvůrců South Parku, totiž že Bůh čerpá sílu z lidských slz (tedy z utrpení). Hezky to vystihl i Joseph Heller v Hlavě XXII.

Na druhou stranu ale třeba Frankl v A přesto říci životu ano píše, že se lidi v koncentračních táborech snažili co nejméně rozhodovat. Ta rozhodnutí (utéct, neutéct? apod.) totiž často mívala fatální následky, takže bylo mnohem příjemnější nechat svůj osud v rukou někoho jiného, případně někoho "vyššího" (náhodě, bohům nebo tak).

Docela hustá dichotomie, což. Chtít mít kontrolu, ale když jde do tuhého, nechat to na "náhodě". Pak mají být lidi normální...

No, blíží se nám Dušičky (a Halloween, pokud jste na něj ujetí), takže to je myslím ideální příležitost ocenit, že (pokud) jste všichni zdraví a živí a tak.

Tyhle věci nejsou vůbec jisté.

Uvidím tě ještě někdy?
To nevím. Jak pevně dokážeš zavřít oči?