Proč je bůh břídil (podle Yossariana)

Toto je přednastavený článek.

Co si budem povídat, život občas stojí za houby. Příklady vám asi udávat nemusím, dám svůj pařanský pařát do ohně za to, že byste mi teď z fleku vysypali minimálně 69 (hehe) důvodů, proč zrovna dnešní den stál za starou bačkoru.

Až nedávno mi tak nějak doteklo, že štěstí je s čtvrtým rozměrem (tedy časem) spojeno mnohem víc, než jsem si myslel. Příklad: Jste happy jak dva grepy, pohodička, snídanička, nic vám nechybí. Najednou BANG! A něco se vám stane. Něco nepříjemného. Pak si řeknete, že máte smůlu. A potom se vám stane něco ještě horšího a vy byste dali cokoliv za to, abyste mohli mít tu smůlu (tedy s ohledem na současnou situaci vlastně štěstí), kterou jste měli předtím. Jenže čas už nevrátit nemůžete...

Zajímavý je taky ten okamžik, kdy si uvědomíte, že jste v řiti. Slovy Maxe Payna je to jako z animáků, když se kreslená postavička najednou ocitne někde vysoko ve vzduchu a podívá se se zoufalým výrazem do kamery. A vteřinu nato už začne pracovat gravitace.

Svoje by o tom mohl vyprávět Yossarian z Hellerovy Hlavy XXII. Zuří druhá světová válka a on má zrovna tu smůlu, že je americkým pilotem bombardovacího letadla na jednom ostrově kousek od Itálie. Yossarian to fakt nemá lehký, spousta lidí ho chce totiž zabít, a to- mimo Němců a Japonců- pravděpodobně včetně jeho nadřízeného.
Tahle knížka je jedna z nejlepších, jaký jsem kdy četl, ale to teď tady rozpitvávat nebudu. Zaměřím se jenom na jednu kapitolu, tedy jednu její část: A to tu, ve které Yossarian (Heller?) ukazuje dva možné pohledy na život a následně se rozčiluje nad tím, jak ohromně nekompetentní bytost vlastně stvořila všechny reality a vesmíry...

(Zajímavý je, že jsem následující úryvek nepřepisoval z knížky- zkopčil jsem ho z jedné stránky, která ovšem poskytuje vždy jen jednu jedinou kapitolu denně, která je vybrána naprosto náhodně. A já měl zrovna štěstí, že tam byla zrovna ta kapitola, kterou jsem potřeboval... šance cca 1:30. Jsem holt Dítě štěstěny.)

Úryvek je z kapitoly 18. voják, který viděl všechno dvakrát
...

Přišel poslední listopadový čtvrtek, Den díkůvzdání, a Yossarian ho poklidně strávil ještě v nemocnici. Jediná nepříjemnost byl tradiční krocan, kterého jim dali k večeři, a i ten byl nakonec docela dobrý. Byl to nejrozumnější Den díkůvzdání v Yossarianově životě a Yossarian v duchu složil slavnostní přísahu, že i každý další Den díkůvzdání prožije v klášterním ústraní nemocnice. Tuto tajnou přísahu porušil však hned příští rok, kdy onen svátek strávil v hotelovém pokoji v intelektuálních debatách s manželkou poručíka Scheisskopfa, která si na sebe při té příležitosti vzala služební známku Dori Duzové a afektovaně Yossariana peskovala za to, že se k Díkůvzdání staví s cynickou přezíravostí, i když prý ona taky nevěří v boha, jako on.

"Jsem pravděpodobně stejně dobrá ateistka jako ty," vychloubala se.

"Ale přesto cítím, že je toho mnoho, zač musí být člověk vděčný, a že bychom se neměli stydět dát svou vděčnost najevo."

"Tak mi tedy jmenuj něco, zač bych měl být podle tebe vděčný," vybídl ji Yossarian znuděně.

"No..." Manželka poručíka Scheisskopfa chvíli přemýšlela a po krátké odmlce ze sebe vyrazila: "Třeba za mě."

"Ale jdi, prosím tě," vysmál se jí.

Zvedla překvapeně obočí. "Ty nejsi vděčný za to, že mě máš?" zeptala se. Nevrle se zamračila, raněna ve své pýše. "Nemám vůbec zapotřebí válet se v posteli zrovna s tebou, abys věděl," řekla mu s chladnou důstojností. "Můj muž má pod sebou celou eskadru leteckých kadetů, a každý z nich by byl z toho celý pryč, kdyby si to mohl rozdat s velitelovou ženou, už jen proto, že by si pak připadal jako kdovíjaký haur."

Yossarian se rozhodl, že změní téma rozhovoru. "Bavíme se přece o něčem jiném," upozorňoval ji diplomaticky. "Vsadím se s tebou, že každou věc, za kterou bych měl být podle tebe vděčný, přebiju dvěma jinými, které mě uvádějí v zoufalství."

"Buď vděčný za to, že máš mě," trvala na svém.

"To jsem, miláčku. Ale na druhé straně jsem strašně nešťastnej, že se nemůžu ještě jednou pomilovat s Dori Duzovou. Nebo že nemůžu mít ty stovky jiných holek a ženských, které ještě za svůj krátký život potkám a s kterými se nedostanu do postele ani jednou."

"Buď vděčný za to, že jsi zdravý."

"Musím se trápit, že jednou zcela určitě nebudu."

"Buď rád, že vůbec žiješ."

"Šílím z toho, že musím umřít."

"Mohl bys na tom být mnohem hůř," křičela na něj.

"A taky o hodně líp," odrážel ji energicky.

"Uvádíš vždycky jenom jednu věc," protestovala. "Sliboval jsi dvě."

"A neříkej mi, že cesty boží jsou nevyzpytatelné," pokračoval Yossarian. Její námitky si nevšímal. "Nic nevyzpytatelného na nich není. Pámbu nedělá vůbec nic. Jen si tak hraje. Nebo na nás možná úplně zapomněl. Víš, co je ten pámbu, kterého lidi jako ty mají pořád plnou hubu? Venkovský balík, nešika, břídil a tupec, nafoukaný, humpolácký křupan. Proboha, jak má mít člověk úctu k takzvané Nejvyšší bytosti, když mezi své božské výtvory pokládala za nutné zařadit takové jevy jako lidské hleny a zubní kaz? Co se to asi muselo honit v té jeho zvrácené, zlovolné, fekalistické mysli, když staré lidi olupoval o schopnost kontrolovat si vyměšování? Proč vůbec krucinál vynalezl bolest?"

"Bolest?" Manželka poručíka Scheisskopfa se toho slova vítězoslavně chytla. "Bolest je užitečný symptom. Varuje nás, že našemu tělu hrozí nebezpečí."

"A kdo má na svědomí to nebezpečí?" dorážel Yossarian. Ironicky se zasmál. "To se tedy opravdu výtah, když nás milostivě obdařil bolestí! Proč si místo toho nevybral třeba domovní zvonek nebo nějaký ten svůj nebeský chór? Nebo proč nezamontoval lidem do čela signální systém s modrými a červenými neónovými trubicemi? Vždyť to by dneska dokázal každý výrobce hracích automatů. Proč se na to nezmoh On?"

"Víš, jak by lidi vypadali směšně, kdyby chodili po světě s červenými neony uprostřed čela?"

"A když se zmítají v agónii nebo ztupnou po morfiové injekci, tak vypadají báječně, co? Všechno to kolosálně, přímo nesmrtelně zfušoval, packal jeden! Jen uvaž, jakou měl jedinečnou příležitost a mohl udělat něco opravdu pořádného - a podívej se na ten nesmyslnej, hnusnej bordel, co mu z toho nakonec vyšel. Nad tou jeho naprostou neschopností zůstává rozum stát. Dneska by si nevydělal ani na slanou vodu. Žádný obchodník, který aspoň trochu dbá o svou pověst, by ho nezaměstnal ani jako expedienta."

Manželka poručíka Scheisskopfa zbledla jako stěna a upřela na Yossariana vylekaný pohled plný pověrečného děsu. "Takhle bys o něm radši neměl mluvit, miláčku," varovala ho vyčítavě tichým, odmítavým hlasem. "Mohl by tě za to potrestat."

"Copak mě už takhle netrestá až dost?" odsekl jí Yossarian rozhořčeně. "Abys věděla, nesmí mu to jen tak beze všeho projít. Ani nápad. Za to všechno trápení, co nám způsobil, se jednou bude zodpovídat. Jednou mi za to bude muset zaplatit. A já už vím kdy. Až přijde soudný den. Jasně. To se k tomu tajtrdlíkovi pěkně přitočím, chytnu ho za krk, a -"

"Přestaň! Přestaň!" zaječela najednou manželka poručíka Scheisskopfa a začala ho s ženskou neúčinností mlátit oběma pěstičkami do hlavy. "Přestaň!"

Yossarian si chránil hlavu paží a nechal do sebe několik vteřin zuřivě bušit a pak ji rázně popadl za zápěstí a jemně ji stlačil zpátky do postele. "Co prosím tě tak vyvádíš?" ptal se jí vyděšeně a z jeho hlasu se ozývaly pobavené rozpaky. "Myslel jsem, že v pánaboha nevěříš."

"Nevěřím," vzlykala, protože se z toho usedavě rozplakala. "Ale ten pámbu, ve kterého nevěřím, je pámbu dobrý, spravedlivý, plný milosrdenství. Ne takový ošklivý a hloupý pámbu, jak ho lícíš ty."

Yossarian se rozesmál a pustil její ruce. "Co kdybychom se k sobě chovali s větší náboženskou svobodou," navrhoval smířlivě. "Ty si nevěř v toho svého pánaboha a já zase nebudu věřit v pánaboha, jak ho vidím já. Platí?"

...