Zlomenymec | O beznaději

EST QUAEDAM FLERE VOLUPTAS
Je jakési potěšení v pláči

No, dnešní den se fakt moc nevydařil. Původně jsem chtěl psát o tom, že asi práci vyměním a chtěl jsem se s vámi poradit. To ale přijde na řadu až někdy později. Pohodlně se usaďte, Mečoun vás nechá nakouknout do svého osobního života...

Ráno jsme jedné kolegyni museli volat záchranku. Byla chudák po nemoci, hrozně bledá a bylo jí špatně od žaludku. Záchranáři přijeli asi po 20 minutách a odvezli si ji. Těžko soudit co jí je, snad je to jen dozvuk té nemoci a stresu z práce a osobního života. Každopádně tahle situace mě opět přivedla na myšlenku jít na nějaký kurz první pomoci.

Pak jsme se ještě nemohli dovolat šéfovi, který říkal, že bude v práci od rána. Mobil nezvedal a nenapsal mail, což vždycky dělá, když má zpoždění nebo tak. Takže jsem se ještě strachoval, co se stalo jemu... šéf se ale nakonec objevil, bylo to celé jen menší nedorozumění.

A teď co se stalo mně, proč píšu tenhle článek. Dohromady nic moc, přátelé, jen jsem měl zažíval asi 3 týdny štěstí. Normálnímu člověku to asi bude připadat dost ujeté, ale prostě... jsem hrozně osamělý, co si budem povídat. Středobod mého života je de facto práce, odtamtud čerpám nejvíc emocí (hlavně stresu). Mimo práci je relativně pohoda, ale taky se nedá říct, že bych byl kdovíjak naživu, že bych cokoliv cítil.

V té práci jsem ve stresu a doléhá to na mě o to víc, že se nemám moc na co (resp. na koho) těšit. Normální člověk přijde domů a svěří se drahé polovčce, polovička se svěří jemu, žijou spolu, sounáleží sobě. Má něco hodnotného i mimo práci, na co se může soustředit a co může budovat. Díky tomu práce není ohromný velký strašák, stresující středobod života.

Já to takhle nemám. U mě je to furt práce, práce, cvičení, práce, PC, práce, víkend, relax, práce. Není nic, na co bych se mimo ni mohl těšit. Cvičení tu bolest trochu otupí a u PC na svůj život zapomenu, ale to se nedá dělat pořád. Moc svůj život nežiju. Chci to změnit.

Proto na mě vždycky tak moc silně dolehne, když je nějaká vyhlídka na to, že by to s nějakou ženCkou mohlo vyjít. Najednou je svět jiný. Mám nějakou vnitřní hodnotu sám o sobě (někdo o mě projevil zájem!). Mám něco svého, o čem nikdo jiný neví. Mám se na co těšit po práci. Je to doslova takový štít před stresem, jsem ty pracovní náležitosti schopen snášet MNOHEM víc. S humorem a lehkostí. S nadhledem.

A to se mi právě dělo poslední tři týdny. Proto jsem tu poslední dobou taky moc nebyl, neměl jsem na blogy moc pomyšlení... Na seznamce jsem napsal jedné mladé dívčině, nic jsem od toho nečekal (jako ostatně nikdy), ale o to víc mě překvapilo, že odepsala. A dokonce rozumně, bez chyb... a zeptala se na něco o mně! To se moc často nestává. Byla docela hezká, měla fajn záliby, takže jsem byl moc rád, když mi každý den od ní přistála zpráva.

Pak jsem se jí zeptal, zda by si nechtěla psát přes maily a světe div se, souhlasila. Byl jsem u vytržení. Úplně cítím, jak kroutíte očima, z čeho že jsem to nadšený. Ale kdybyste znali můj život... chápali byste. Dokonce mám chuť napsat to moudro o životní cestě a botách a souzení, které tak strašně nesnáším.

No takže jsme si psali i na mailu, přistál mi aspoň jeden denně... a tak jsem ji hned pozval ven, protože proč čekat, že. A tak se stalo, že jsme se sešli v čajovně, a... byla fakt super. Hrome, to se mi snad ještě nestalo, že bych byl z někoho takhle na větvi po prvním rande. Fakt jsme si povídali cca 3 hodiny v kuse, řeč nevázla, měli jsme podobné postoje, zájmy, názory. A byla fakt mladší, ale taková energická, to se mi hrozně líbilo.

Ale pusu jsem jí nedal, jestli vás to zajímá, páč se můžu mýlit, žejo... a nechci olizovat někoho, kdo o to nestojí. Takže jsem se s ní rozloučil a šli jsme a já pak čekal na odpověď na můj mail (napsal jsem jí mail, pak jsme se viděli, takže na řadě s odpovědí byla ona). Viděli jsme se předminulou neděli, takže jsem čekal celé předminulé pondělí a byl jsem jako na trní... koukal jsem na mobil tak často, že jsem si musel nakázat koukat na něj vždycky po půl hodině. Jenom tak jsem byl v práci schopný něco udělat. Ale v pondělí furt nic. Říkal jsem si, že má hodně práce se školou (to říkala), takže se určitě ozve... ale ani večer nic.
A já sám jsem byl překvapený, jak strašně moc mě to rozhodilo.

Ježiš tohle bude dlouhej článek. Původně jsem se nechtěl takhle rozepisovat, ale když už v tom jsem... možná to vydám epizodicky?

Opravdu jsem z toho byl v řiti a říkal jsem si, jestli jsem jí tu pusu neměl dát. Nebo že se jí to třeba nelíbilo tolik jako mně... těžko říct. Skoro jsem z ní nespal (!) a taky se mi o ní i zdálo (!!). Nekecám, takhle moc mě vzala. No takže jsem to v úterý ráno už nevydržel a napsal jsem jí, že jsem jí nekecal, když jsem říkal, že bych ji někdy rád viděl znovu. A ona odepsala odpoledne - v náhledu toho mailu bylo "Doufám že nebude vadit...", tak jsem dostal infarkt, ale mail pokračoval "... když odpovím na obě zprávy najednou."
A prý by mě taky ráda viděla a taky jí se mnou bylo dobře.
Neuvěřitelné.
Troufám si říct, že mi tahle zpráva zabránila jít a dát výpověď, protože to bylo v práci fakt ten den debilní...

A tak to šlo dál, psali jsme si, já se o tom nikomu ani moc nešířil z obavy, abych to nezakřikl. V pátek jsme se viděli podruhé a tehdy jsem už ji cestou na metro vzal za ruku. Neucukla a mluvila dál a bylo to fajn. Tak jsem si říkal, že už mám napůl vyhráno. Řeč pořád nevázla a já se v práci pak vyloženě usmíval.

No a pak přišel dnešek, že. Včera mi na mail neodepsala, tak jsem zase čekal s obavami, ale říkal jsem si, že když jsme se viděli dvakrát a bylo to fajn... jenže mi pak přistál mail s tím, že je jí to líto, že to byly hezký setkání, ale že by chtěla někoho mladšího, kdo by měl víc společných zájmů. Tomu jsem moc nerozuměl, protože do jejího rozmezí v inzerátu jsem spadal a společného jsme toho měli podle mě dost. Asi v tom bude někdo jiný, těžko říct.

Monkey business - My friends
I am a loser...
I looooseee...

Každopádně jsem si to přečetl dneska v práci a docela mě to vzalo, fakt jsem měl co dělat, abych to tu hodinu a půl v práci vydržel (a stejně jsem odešel o trochu dřív).

Na chvíli zazáří den a nanovo je noc (Pozzo z Čekání na Godota). Můj psychický štít je pryč, opět jsem jen obyčejný bezcenný nezajímavý... nezadaný. Včera jsem byl na vánočním večírku spolužáků z VŠ u jedné kolegyně doma. Všichni tam samozřejmě zadaní, ale mně to co? Nevadilo. Protože jsem věděl, že brzy třeba už fakt budu.

V pondělí je jiná akce (Vánoční večírek absolventů)... teď už tam samozřejmě nepůjdu. Zas tam budu jediný nezadaný kripl.

Když už se vám takhle svěřuju, tak vám to řeknu celé. Řval jsem jako malé děcko. Fakt. V práci jsem se ještě držel, protože chlapi nepláčou, žejo, ale na ulici už to prostě nešlo a já řval jak malá holka.
Měl jsem v plánu jít dneska cvičit, ale fakt jsem na to neměl náladu. Místo toho jsem šel... do kostela. Cestou domů vždycky chodím kolem kostela sv. Ludmily a už kolikrát jsem se chtěl podívat dovnitř. Dneska k tomu byla ideální příležitost, já a Bůh spolu máme dosti barvitý vztah.

Takže jsem obešel ty idioty rozprostředné po schodech a vešel dovnitř. Mám rád kostely, byť jsem byl v nějakém naposledy na některé z Kostelní noci. Jsem ateista (nebo spíš posibilianista), ale tem pocit něčeho, co mě převyšuje, mám docela rád.

Takže jsem si tam hačnul dozadu a zase začal řvát jak kretén, protože jsem měl takový provinilý pocit, jakože se v kostele zastavím jenom když něco potřebuju. Navíc to byl docela zážitek, brečet co možná nejtišeji. Pak jsem tak různě začal meditovat nad svým pocitem viny. Představil jsem si, co bych asi tak po smrti řekl, kdybych stanul tváří v tvář křesťanskému stvořiteli... (Asi by to bylo něco jako "A kurva.")

Mečoun stojí po smrti před Bohem, ilustrační foto

Než jsem se nadál, začala bohoslužba. Řekl jsem si, že bych se mohl zdejchnout, ale pak jsem si uvědomil, že stejně nemám nic moc lepšího na práci, takže...
Bylo to docela hezké, samozřejmě jsem moc nevěděl co dělat, ale nic hrozného to nebylo. Prostě jsem si stoupl když si stoupli ostatní a občas zahuhlal "Amen". Na zpívání jsem se moc necítil, navíc jsem ani neznal ty melodie.

Kázání bylo pěkné, věnované mj. Janu Křtiteli a svaté Lucii. Některé souvislosti mi ale unikly (něco např. navazovalo na nedělní kázání, na kterém jsem teda zrovna chyběl).

Takže jsem asi před dvěma hodinami dorazil domů, spolubydlící samozřejmě byla v kuchyni, takže jsem se ninjovsky přesunul do koupelny, abych si umyl obličej.

A teď se sakra konečně dostanu k nadpisu článku (aneb omáčka kolem je delší než vlastní sdělení článku, ale to je u mě typické). Víte, s beznadějí se to má tak, že prostě není možná bez... naděje. Protože když VĺTE, že něco nemá smysl, že něco nevyjde, není pak neúspěch ZDALEKA tak zdrcující, jako když máte NADĚJI, že by to mohlo vyjít. Pak se cítíte mnohem hůř a jako mnohem větší idioti.
Je to myšlenka, která se objevila např. v detektivní adventuře Danganronpa: Trigger Happy Havoc)

Je to ironie, ale naděje k beznaději prostě patří.

Takže už to víte. Původně jsem nechtěl zacházet tak moc do detailů a nechtěl jsem se svěřovat se vším, chtěl jsem se soustředit spíš na rozdíl v pojetí utrpení u křesťanství a buddhismu, ale... čert to vem, blog je hlavně moje psychoterapie. Aspoň vidíte, jaká citlivka jsem, ale cožpak se pořád neříká, jak má člověk být sám sebou? He? Kromě toho jsem někde četl, že ženy se dožívají delšího věku než muži i proto, že víc brečí a nedusí v sobě emoce.
Takže jsem si teď docela ironicky prodloužil život, což teda rozhodně nebylo mým záměrem. Vraždit se nechci, ale... rád bych to tu už měl tak nějak z krku.

A to jsem zvědavej, jak to přežiju zítra, potažmo příští týden v práci. Nakonec mi nezbývá nic jiného než vytrvat. A při tom vytrvání zesílit. Endure. In enduring grow strong.

Ale je to těžké...

Díky za pozornost. Vážím si toho.
 

Na tuhle ženu nezapomenu... dávno ji pod kůží mám.