Jak se sakra vůbec správě píše slovo "zvěrimex"?? Není to zverimex? Ale to zní divně...
Teď, když si to slovo opakuju pořád dokola, tak mi navíc přestalo dávat smysl, jak už se to občas stává. Hm. Zvěrimex... zverimex... heh.
No, ale vás asi zajímá něco jiného, že :D Inu, dobrá, pohodlně se usaďte, pusťte si nějakou fajn hudbu, Zlomený meč vám zase povypráví nějaký zábavný příběh z jeho v podstatě neexistujícího osobního života.
Toto je takové relaxační a na pohodu...
Protože víkendy trávím většinou doma mimo Prahu (za prvé Mammingo hotel s plným servisem a za druhé... co přes víkend v Praze, že :D) a protože mám čím dál větší strach ze smrti, snažím se se svými Stařešiny (maminkou a otčímem) trávit co nejvíc času.
No... co nejvíc času. Prostě občas s nima někam zajdu, protože upřímně, občas umí docela dost lézt na nervy :D
No a tak se stalo, že jsme se před třemi týdny o víkendu vypravili do místního zvěrimexu v našem obřím obchodním centru. Chtěli jsme tam koupit kšíry do auta pro našeho psa a nějaké hračky na kousání, aby se doma zabavil. Jo a ještě takový dávkovač krmení - vypadá to jako talíř, nasypete do toho krmení nebo pamlsky a pes do toho šťouchá a jídlo/pamlsky z toho postupně vypadávají.
Takže jsme tam dorazili a začali vybírat, když v tom se u nás objevila taková pěkná mladá s(v)lečna a začala nám s těmi kšíry radit, protože tam byly různé velikosti a tak. A říkala, že kdyby pejskovi ty kšíry nebyly, že je můžeme pak vyměnit za něco jiného a tak.
Už ani nevím jak, ale stalo se prostě to, že maminka jí tam pak začala vyprávět o našem současném pejskovi a i o tom minulém. S(v)lečna sympaticky přikyvovala a občas taky přihodila něco o jejich pejskovi u babičky a podobně.
Nakonec jsme teda koupili všechno, co jsme potřebovali (byli jsme tam asi půl hodiny...) a když jsme odcházeli, maminka tak nenápadně prohodila:
"To je sympatická holčina, měl bys ji pozvat na kafe, Meči!"
Což mě teda napadlo i bez ní :D
JENŽE!
Jak máte někoho zvát na rande, když v tom nemáte moc velkou praxi? Tedy jako snažit se nějak zkontaktovat s někým, koho znám, s kým se stýkám a tak, to je ještě docela dobrý (ne že bych v tom slavil nějaké úspěchy, ale aspoň mi to už celkem jde).
Ale úplně cizí ženCkou, kterou jsem viděl jenom jednou, a to v její práci?? K tomu přičtěte ještě mou stydlivost, komplexy méněcennosti a strach z odmítnutí (na které už bych měl být zvyklý, ale stejně) a vyjde vám z toho, že zvát takhle někoho na kafe je pro mě naprosto mimo realitu - tedy pokud náhodou poblíž není Am, která by vzala iniciativu do vlastních rukou :D (viz komentáře k tomuto článku).
Vydal jsem se tam tedy hned druhý den v neděli s tím, že bych si tam teda - budeme jí říkat třeba Ezra (po vzoru Fluffyho, který dává lidem z reálu v rámci utajení divný jména :D) Ezru vyčihl a... pak... by se uvidělo :D Protože kdyby si mě pamatovala a chtěla by se mnou mít něco společného i PO TOM, co se setkala s mou rodinou, tak už by to byla de facto tutovka :D
Tak jsem tam kráčel, srdce jsem měl až v krku, byl jsem vypsychlý jako myš na výstavě koček a... Ezra tam zrovna nebyla :( Hrozně se mi ulevilo :D
LISTER: Ty to nechápeš, když do ní nejseš blázen. To pak úplně zblbneš, když se do někoho zblázníš. Každej rozhovor tě stojí dvacet bodů z IQ.
RIMMER: Ty jsi nejspíš blázen do spousty lidí, viď?
Takže jsem udělal jedinou věc, kterou by mladý rozumný muž mohl v této situaci udělat.
Pozval jsem si na pomoc jinou kámošku! :D
A tak jsem ji minulý týden vzal na kafe do toho centra s tím, že tak jako očihneme terén a v ideálním případě Ezru za mě sbalí ona. Což bohužel kámoška odmítla, fakt nevím proč. Stačilo se s ní dát do řeči, skamarádit se s ní, chodit s ní na různý akce, pozvat jí k sobě domů a na takovém pyžamovém večírku se jí zeptat, jestli je zadaná a kdyby nebyla, tak jí ukázat moji fotku s tím, že jsem prostě naprosto přeúžasná partie a byla by úplně pitomá, kdyby mě nechtěla. Jednoduchý.
Kámoška ale zvolila tu obtížnější cestu, takže jsme se tedy vydali po kávě a projití obchodů kvůlivá dárkům do dotyčného zvěrimexu.
Druhý důvod, proč jsem jí tam vzal, bylo, že je vědeckými výzkumy prokázáno, že když žena vidí nějakého muže s jinou atraktivní ženou, hned je pro ni dotyčný muž přitažlivější (to si nevymýšlím :D). A ta kámoška je docela fešná, takže to byla logická volba (ale je zadaná a je jí 17, takže ... :D)
No jako, moc mi nepomohla :D Prostě jsme tam stáli, já jakože vybíral něco pro hada, nakonec jsem si vzal kukuřičnou podestýlku (kterou ale fakt potřebuju), šli jsme k pokladně, Ezra se usmívala, já jí nechal korunu dýško (ehm), a na její větu, že mi dá ještě účtenku jsem řekl něco ve smyslu "tojedobrýtonechtejájinepotřebujunashledanou!"
A šli jsme.
Kámoška mi pak říkala, že jsem to teda odbyl docela rychle, že myslela, že něco řeknu.
Já: (nechápavě) "Já jí měl TEĎ něco říct??"
Ona totiž jaksi nepochopila, že pro mě není něco takového snadná záležitost a musím se na ni psychicky připravit a naplánovat si co asi tak řeknu.
Ale nebylo to úplně k ničemu - jednak mi ji pochválila a jednak mi poradila, že když se tak pořád usmívá, že jí mám říct, že se krásně směje, a že třeba jsem měl hroznej den v práci (což není moc daleko od pravdy :D), tak že se na mě směje aspoň ona, a tak krásně... a když se na to chytne, tak už je ruka v rukávu.
Docela fajn!
JENŽE!
Stejně to vyžadovalo aktivní čin z mé strany. A to já nerad :D Kvůli zmíněným komplexům a strachu odmítnutí a taky toho, že nikdy nevíte, jestli je zadaná nebo ne. Z nějakého důvodu je to potom, když vím, že je nezadaná, mnohem jednodušší. Ale jak to má člověk jako poznat? Leda z tapety v mobilu, kde je vyfocená se svým milísQem, že.
Tak jsem přemýšlel, že bych se jí zeptal, jestli by mi neukázala tapetu v mobilu, že hledám inspiraci... ale to jsem pak zavrhl.
Ježiš, to je dlouhej článek :D Budu ho aspoň prokládat písničkama a obrázky.
No a tak jsem nad tím celý tento týden přemýšlel a rozhodl se, že tedy v sobotu (to jako dneska), půjdu na věc. Že si půjdu jako každou sobotu ráno zacvičit, a pak se tam stavím a použiju tu khůl hlášku. Napůl jsem se uklidňoval tím, že to nakonec neudělám, tak jsem z toho ani nebyl moc psychicky v pytli :D
JENŽE!
Ráno jsem se teda vzbudil, šel si pěkně zaposilovat, což mě krásně naladilo (psychicky), byť fyzicky poněkud vyšťavilo. Ale dobrý, hodil jsem si domů věci z posilky a šel na věc.
Zlomený meč se hecuje, ilustrační video, neboli:URÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!
Celou cestu jsem byl v pohodě, zaječí úmysly jsem překonal a vůbec nemyslel na to, co se hodlám udělat (pro mě prostě něco dosud naprosto nepředstavitelného...)
Trklo mě to až když jsem vešel do toho obchodního centra, takový svíravý pocit v krku a takový hlas v hlavě, který říkal něco jako "Tyvoletyvoletyvoletyvole!"
Pak jsem si vzpomněl na takové to moudro, že když se bojíte něco udělat, máte si představit sami sebe na smrtelné posteli, jak litujete toho, že jste dotyčnou věc neudělali a že byste dali cokoliv, abyste se mohli vrátit a udělat to... a cink! Jste znovu tam a máte tu možnost!
Moc mi nepomohlo.
No, takže jsem nakráčel dovnitř, a... u kasy nebyla :D Byla tam jiná s(v)lečna, která se tam bavila buď s přítelem, nebo s nápadníkem, to bylo úplně očividné :D A taky tam bylo docela dost lidí, takže jsem si říkal, že teda jako nevím, jestli bude vhodná příležitost...
Ale protože minulou sobotu tam byli taky ve dvou (s jedním týpkem ještě), rozhodl jsem se, že to tam vočihnu, jestli třeba nevyjde ze skladu nebo tak.
No, nevyšla, protože vzadu rovnala nějaký věci v kumbálku :D Opět jsem odolal nutkání utéct a chvíli na ni tak koukal a rozhodl se jít na věc, protože jsem prostě hrozně hustej :D
Začal jsem tím, jestli náhodou nemají vlhkoměr do terárka (který moc nepotřebuju, ale co jiného jsem tak mohl říct, že). Tak jsme ho tam šli hledat k regálům.Prý jestli vím jak vypadá.
Já: "No, jako teploměr." :D
Nenašli jsme ho, což mi moc nevadilo. Nastala moje chvíle.
ZM: "Vy se vždycky tak krásně usmíváte!"
Ezra: "Děkuju, já nikdy nevím co říkat zákazníkům, když chtějí něco, co nemáme."
ZM: "Klidně nic neříkejte a jen se na ně usmívejte, protože se pak ztratí ve vašich očích, ve kterých se tak krásně zračí zářivky ze stropu a odrazy světel z akvárek plných barevných rybiček..."
Dobře, to jsem neřekl, ale chtěl jsem! Místo toho jsem zavedl hovor na hady a na to, že dřív tu měli teda větší sortiment pro hady, mimo jiné i krmný potkany a tak. Pak jsem stočil hovor na našeho pejska a ty kšíry.
Očividně si mě a maminku a otčíma pamatovala, což nebylo nic moc překvapivého. Moji maminku a otčíma si většina lidí zapamatuje už napoprvé, zvlášť když jsou někde pohromadě.
Pak ještě řekla, že si pamatuje i mě, že se tam občas stavím. Ehm :D Nevím jestli myslela z dřívějška, nebo teď poslední dobou...
1:23:20
Jako mladý začínající lékař, jezdil jsem na tento statek častěji, než mi velela má lékařská povinnost... :D
A pak, když téma hovoru ve fázi prodavačka-zákazník uvázlo trochu na mrtvém bodě a chvíli bylo ticho (a mně se v hlavě ozvalo "Teď, nebo nikdy!") , jsem na ni vyhrkl:
"Nešla byste někdy na kafe??"
Ezra: (udělá překvapené gesto) "To asi ne!"
ZM: "Oh."
Ezra (asi si uvědomí, jak to vyznělo) Já mám přítele!
ZM: "Ah."
Ezra: "Ale moc děkuju, úplně jste mi rozjasnil den!"
ZM: "No, tak aspoň že tak, to jsem rád :) "
S tím jsme se rozloučili a já odešel hrdě, s hlavou vztyčenou, při zdi... :D
Tohle se stalo dneska okolo půl jedenácté, no. Ještě to mám docela živě v paměti, proto ten článek píšu víceméně hned.
Co dělat, no, když je zadaná - nebo to aspoň tvrdí :D
36:00
"Já nevím jak bych vám to řekla..."
-"Ne, to mi stačí, máte jiného. Nemusíte mi nic vysvětlovat. Nashledanou."
"Ale neberte si to tak! To by mě mrzelo, kdyby vás to nějak moc mrzelo."
-"Ale néé! Se mnou si nedělejte starosti. To já si někam zalezu. Uvařím si čaj. Možná si třeba i trochu popláču, ale... zítra už to bude
zase všechno dobrý. Já jsem na to zvyklej, já mám trénink."
:D
Petr Ludwig ve své motivační knížce Konec prokrastinace tvrdí, že když do něčeho jdete a nevyjde to, tak to tolik nevadí, protože je důležité, že jste se k tomu vůbec odhodlali a udělali to, překonali se - a to se počítá!
No, moc mi to teď nepomáhá, spíš mám chuť zalézt do skříně, obejmout si kolena, houpat se ze strany na stranu a poslouchat depresivní písničky. Bohužel Em0 týden už tu byl relativně nedávno, takže se nechci moc opakovat :D
Zlomený meč právě teď, ilustrační foto
No dobře, možná trochu přeháním, ale stejně mě to štve, co vám budu povídat. Kdybych uměl hrát na kytaru, zahraju si nějakou písničku!
Taky teď vidím, že jít cvičit PŘEDTĺM byla blbost - sice mě to hodilo do klidu, ale pak jsem o něj stejně přišel (hlavně při rozhovoru s ní) a když by to dopadlo dobře, mohl bych jít cvičit pak, protože bych měl radost.
A když to teda nedopadlo dobře, tak bych mohl jít cvičit taky, protože jsem měl naopak vztek a zlost :D Klidně bych si ještě něco dal, ale nechci to moc přehánět.
Další Vánoce a Silvestr, kdy budu sám... pfffffffffffffffffff.
Takže teď... teď zakončím tento dlouhý článek poděkováním, pokud jste si ho přečetli až sem.
Já se teď půjdu zabavit do kuchyně a půjdu vyndat čisté nádobí z myčky :D A pak si budu zpívat smutné písničky!
Po každým rozchodu byl Randy hrozně deprimovanej. Nedal se na drogy nebo alkohol, ale na něco, co dost ztěžovalo spolužití...
:D