To nevymyslíš...

Tak právě dneska jsem se od maminky dozvěděl, že mi umřel děda.

Jestli osud/vesmír/Bohové/Vesmírná Síla nemá smysl pro humor, tak už teda fakt nevím. Když to vyšlo zrovna na můj Em0 týden.

Jenže to nebude moc smutný článek, protože je nutné vědět, že děda byl příšerný člověk, který psychicky a fyzicky týral jak moji mamku, tak moji tetu, tak babičku - která ho nikdy neopustila, což jí moje mamka dodnes neodpustila. Reálná situace tak vypadá tak, že jsem se s těmito prarodiči už dobrých 18 let neviděl a po tom, co vím od mamky, co se u nich doma kdysi dělo, mi to fakt nevadí.

Kdo by mohl litovat člověka, který zkazil mamince dětství?

Ani maminka, když mi to volala, z toho nebyla bůhvíjak na větvi. Je to trochu děsivé, ale občas se to holt stává. Někteří byste mohli vyprávět.

Tak jo, nic není napořád
A když se mění řád,
tak zmatky vždycky nastanou

Tak jo, ten průšvih se stal
A kdopak vlastně zval
Tu Dámu s kosou, nestrannou?

Zajímavé je, že třeba moji sestřenku to docela vzalo, protože ta ho z tohodle hlediska moc neznala - její táta (můj strýc) se jí o těch věcech patrně moc nezmiňoval, takže má nyní ten "luxus" truchlení.

Jsou to dva pohledy na téže život z úplně odlišného hlediska.

To mě docela přivedlo k zamyšlení jak by vnímali lidi můj život, kdybych zítra umřel? Co by o mně řekli? Co by si o mně mysleli? Jak by na mě vzpomínali? A jak moc by se to všechno lišilo od způsobu, jakým mě vnímají teď? O mrtvých jen dobře, že (dřív se o nich nesmělo jistou dobu mluvit vůbec ze strachu, aby se nevrátili - dnes se o nich mluví dobře, protože už se nemůžou bránit). Smrt vám tak paradoxně zlepší společenské vnímání.

Chcete, aby si vás lidi vážili? Umřete.

A samozřejmě se mi spolu s touto událostí vyrojily další obavy, konkrétně ty, které popisuji zde. Aneb "Všichni jednou umřeme. UMŘEME!!" Co hůř, umřou ostatní. Příště třeba už zase někdo, na kom mi bude záležet.