O (českém) jazyce

Příští článek už konečně bude další díl trilogie "Báječný svět shopaholiků vs Klub rváčů", slibuju (první díl je tady)! Ale ještě předtím se s vámi podělím o několik mých myšlenek... *filozofický pohled*

Podle Pavla Eisnera není jazyk "nikdy hotov", neustále se vyvíjí a s tím nelze jinak než souhlasit. Jazyk se vyvíjí, a vyvíjí se mnohdy tak, že by možná i sám Eisner byl radši, kdyby se nevyvíjel. Postupně jsme se propracovali například k tomu, že se místo "sestřin problém" běžně říká "problém sestry" a v poslední době dokonce i "sestry problém." Stejně by se tedy dalo říkat "Karla most", což zní přímo fantasticky. Jazyk se vyvinul, vnímání jazyka se vyvinulo, ale otázkou zůstává, jestli je daný vývin vždy ku prospěchu věci.

Lidi mají tak nějak obecně pocit, že jazyk slouží k sdělování myšlenek, takže pak logicky záleží jenom na tom, že si rozumíme- a když si rozumíme, není co řešit a nějak se jazykem podrobněji zabývat je zbytečná práce vhodná maximálně tak pro lingvisty. Tenhle názor nemají jenom "normální" lidé, ale i někteří samotní lingvisté (Václav Cvrček). A tohle je právě podle mě docela špatně, resp. funkci jazyka tak docela nevystihuje.

Jazyk určitě do značné míry skutečně slouží ke sdělování myšlenek, ale slouží i k trochu jiným věcem. Když se třeba někoho zeptám "Nevíte kolik je hodin?" žádnou myšlenku mu nesděluju. Maximálně tak to, že já sám u sebe nemám hodinky ani mobil a chci vědět kolik je hodin, tak potřebuju, aby mi to řekl. Jenže tohle už si musí odvodit dotyčný sám, já mu nic takového neříkám.
Nebo když řeknu "Půjč mi prosímtě tužku," či "Přijdeš zítra?" nebo když mu nadávám- tím taky žádné myšlenky nesděluju.

Mám moc rád všeobecně rozšířený názor (hlavně u kolegů základní školou povinných), že gramaticky správně psaný český jazyk je něco, co patří pouze do školy. Ve škole sice nejsme, ale to přece neznamená, že musíme psát vyloženě jako pitomci. Jako by snad člověk příchodem ze školy domů vstoupil do jiné reality, ve které neplatí školní pravidla, takže by pak podle stejné logiky mohl psát třeba 2 + 2 = 5 a obhajovat to tím, že přeci nejsme ve škole a že každý ví, co tím myslel a jak je to správně. Za prvé nemusí být moc jasné, co tím vlastně myslel (když se vrátíme zpět k jazyku), za druhé má psát tak, aby si druhý nemusel vůbec nic domýšlet a za třetí když tedy každý ví, jak je to správně, proč to tak nenapsat hned... ?

Je pravda, že pravopisné chyby se v některých případech staly jakýmsi módním trendem, mám na mysli např. zábavnou internetovou stránku memebase.com, která obsahuje rubriku "I Can Has Cheezburger" či "Y U NO..." meme obrázek (viz.

obrázky dole). Jenže jejich vtip spočívá právě v tom, že člověk VÍ, že je to napsáno špatně. Navíc člověk svým písemným projevem dává leccos najevo, např. když někomu blondýnka napíše "neboj nejsem tak blbá jak vipadam," je přímo nasnadě otázka "vážně... ?"

Člověk koneckonců myslí v jazyce. Nejdřív máte nějakou myšlenku, kterou musíte zpracovat do vašeho jazyka. Je to vidět např. když vás něco rozruší a chcete někomu něco rychle sdělit a najednou zjistíte, že blekotáte páté přes deváté, motáte všechno dohromady, neumíte se "vymáčknout". Teprve až když se uklidníte, můžete v klidu myslet- a mluvit. Když chcete myslet, musíte myslet v jazyce a čím odlišnější jazyky, tím odlišněji lidé myslí (alespoň do určité míry). Pro mě byl např. na ZŠ hrozný problém složit jednoduchou anglickou větu "Na stole jsou tři pomeranče." Správně je to "There are three oranges on the table," ale mně to pořád nešlo do hlavy a pořád jsem chtěl říkat "On the table are three oranges." Ale to je řečeno česky. Teď si zkuste představit japonštinu, kde se slovesa dávají na konec věty a připojte si k tomu kulturní a historické podmínky národa- když překládali Karla Marxe do čínštiny, museli "revoluce proletariátu" přeložit jako "přenesení svrchovanosti Nebes na prostý lid" :)))

Když se řekne jazyk, lidi si vybaví hlavně gramatiku a pravidla, ale takhle jazyk nefunguje. Když jsme se učili mluvit, nikdo nás žádná pravidla neučil, ta přišla ke slovu až ve škole. A podle mě je škoda, když lidé neumějí rozeznat rozdíl mezi tím, když např. napíšou:

Karlovi filmy promlouvají do duše.
Karlovy filmy promlouvají do duše.

Mě už nikdo nezastaví.
Mně už nikdo nezastaví.

Mít tak křídla!
Mýt tak křídla!

Popravit, nelze propustit.
Popravit nelze, propustit.

A to, že to neumí rozeznat, není chyba jazyka, ale jich samotných...

Jazyk by se koneckonců neměl brát na lehkou váhu ("Je to jen nějaký komunikační prostředek, programovací jazyk, nic víc...") , to věděli už naši předci. Znáte třeba takové ty strašidelné říkanky, kdy nesmíte něčí jméno vyslovit třikrát za sebou, nebo dotyčnou nadpřirozenou bytost přivoláte a ta vás zabije? Podobně je to s medvědem. Medvěd totiž není původní jméno známého zvířete, ale je to "Ten, který ví, kde je med." Kdybychom mu říkali jeho pravým jménem (které dnes už neznáme), mohl by se tu objevit a sežrat nás...
Znáte to koneckonců i z Harryho Pottera ("Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit.")

V jazyku je skrytá určitá moudrost, kterou naše moderní doba zapomněla. Nevím jak vás, ale mě třeba na češtině baví takové věci, jako že se říká jednou za uherský rok, je chytrej jak Rampasův kocour atd. Nebo chemické koncovky, ty jsou úplně dokonale vymyšlený :) Nebo když se řekne, že je někdo příčetný, čili to znamená, že si umí přičítat svoje skutky...
Stejně jako třeba ty rozdíly oproti jiným jazykům, např. anglické "fall in love", zamilovat se, znamená spadnout do lásky... to je docela výstižné :D

To všechno je prostě mnohem víc než jen sdělování informací a docela mě mrzí, že se na toto dnes nebere moc velký zřetel. Viz. Konrad Paul Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti  (str. 45):

"Jazyková kompetence nemá u Nietzscheho nic společného s tím, že juvenilní subjekt smí restringentním kódem artikulovat své bezprostřední potřeby, nýbrž souvisí se stylem, rétorikou, básnictvám, klasickou literaturou a podřízením se mu, a to vše s vědomím, že v jazyku a prostřednictvím jazyka se jedinec spojuje se společenstvím a také s dějinami, předmětným světem i svým nitrem, a tam, kde jazyk pustne, chřadnou i tyto vztahy. Proto mohl Nietzsche, a tím anticipoval Karla Krause, adresovat gymnáziím své doby výtku: ,Berte jazyk vážně! ... V něm se projevuje, jak vysoko či nízko si ceníte umění a jak dalece jste spjati s uměním, právě v tom, jak zacházíte s rodným jazykem. Nevyžadujete-li od sebe, aby ve vás určitá slova a obraty žurnalistických zvyklostí vzbudila fyzický odpor, vzdejte se snahy o vzdělání...,"

Eisner má podobný názor:

"Bdělé pozornosti bude třeba tam, kde cizí vliv narušuje nějaký zá­kladní princip češtiny. Půjdeme proto ne snad teprv v budoucnosti, nýbrž ihned s karabáčem na př. na novinkáře, který nám v nejrozšířenějším čes­kém listu hlásá, že vyjelo z přístavu dvacet těh největších lodí."

No, měl bych na srdéčku ještě několik dalších věcí, ale mám za to, že už teď je tento článek docela dlouhý, takže ho utnu.
Jistě, svět trápí palčivější problémy než je tohle, ale stejně myslím, že je náš vztah k jazykům docela tristní. Úroveň psaného (i mluveného) jazyka a postoj k němu o dotyčném ledacos napoví. Podle mě možná i víc než to, co má na zrovna na sobě... (zdravím Módní peklo :P:D)