Láska podle Zlomeného meče

"Partnerství není nemoc." Není. Ale možná by mělo být.

Tedy, na úvod podotýkám, že tohle NENÍ nějaká kritika soudobé společnosti, není to ani návod na to, jak být šťastný a rozhodně to není nějaké dokonalé filozoficko-psychologické pojetí vztahů. Je to jen článek o tom, jak to vidí jeden starej Mečoun :D

Takže, když jsem tu tak narazil na slečnu, ze které se po menším pátrání vyklubala slečna zadaná a já se rozhodl víceméně vycouvat. Proč? Proč nenavázat kontakt a nesnažit se jí dotyčnému přebrat?
Inu, posaďte se, děti, strejda Mečoun vám bude vyprávět pohádku :D Trochu jsem nad tím totiž přemýšlel.

A jak jsem nad tím tak přemýšlel, vypřemýšlel jsem, že existují v zásadě dva+jeden způsoby zaláskování se:

1) Tzv. láska na první pohled. Podíváte se na člověka a najednou je vám úplně jasný, že to je ON, vašeho srdce šampion. Jako blesk z čistého nebe. Jako Romeo a Julie. Agnes a Krysař. Edward a Bella. Prostě navždy. Zároveň víte, že o tom člověku nic nevíte, ale to vem čert. Vy totiž máte ten pocit, tu jistotu, že s tímhle/touhle to vyjde. A čím víc dotyčného poznáváte, tím víc se vám to potvrzuje. Tady se uplatňuje víc vzhled, tělesná vůně, držení těla atd.
Takovýhle lásky můžete potkat kdekoliv, venku, na diskotéce, v knihovně, na autobusový zastávce... všude. A z časového hlediska je zaláskování hned.

2) Tzv. racionální láska. Nejdřív někoho znáte, znáte ho dlouho, ale vidíte ho pořád jako kamaráda. A teprve až časem, se vám pak začnou otvírat oči a vy si řeknete: Hell yeah, vždyť on je vlastně celkem super! A už to je. Dotyčného znáte, víte jak by takový vztah asi vypadal a jste přesvědčení, že vám to s ním vyjde. Takže jdete do toho.
Tyhle lidi máte jen ve svém bližším okolí, ve škole, ze zájmových kroužků, z práce atd., zkrátka to jsou lidi, který už nějak znáte. Z časového hlediska vám samozřejmě trvá mnohem dýl, než se zaláskujete. Zde se uplatňujou spíš (!) povahové vlastnosti, ale vzhled samozřejmě taky.

Třetí způsob vzniká kombinacví dvou předchozích, resp. je to tak, že toho druhýho neznáte tak moc dobře, ale podle toho, co o něm víte, by to stálo za zkoušku. A taky vás solidně přitahuje.

Tak.

Osoby, u kterých převažuje první způsob zamilování (podle mě!), mají spíše tendenci partnery střídat častěji, protože chtě nechtě, s tímhle přístupem je to zkrátka takové "nezávaznější". Dost často mají lidi takový ten volnější postoj ke vztahům, jako že "Vztah není nemoc," není to nic, co je dané a definitivní, sice je někdo ve vztahu, ale kdo říká, že když přijdeš ty, nepřeběhne radši k tobě?

Asi to dost zjednodušuju, ale stejně mám takovej pocit, že právě tenhle uvolněnější, nezávaznější postoj má právě většina mých vrstevníků. Tomu, co mi občas vykládají, se ani pomalu nedá říkat vztahem. Podle mě. Že s někým spíte a chodíte s ním pařit ještě neznamená, že je to váš partner.
A z tohodle postoje pak vznikají takové ty výkřiky, které když slyším, okamžitě se mi otvírá kudla v kapse. Výkřiky jako:
"On/a je fajn, ale chtěl/a bych to zkusit s někým jiným, abych zkusil něco jinýho... ale kdoví jestli mi s ním bude fakt líp? Kdyby tady byla aspoň jistota, že mě ten současný vezme zpátky..."
To mám chuť vraždit.
Takovejhle kalkul, tenhle přístup "chci být co nejvíc šťastný co to jde, a co je mi do druhého?", ten právě zraňuje nejvíc v oblasti, kde jsou lidi vůbec NEJZRANITELNĚJŠÍ.
A to práve v těch osobních vztazích.
A když už někdo takhle s někým je, obvykle se pár měsíců nachází v "hurá" fázi, všechno je dokonalé, a pak přijde problém. Tehdy se ukáže, za co ten vztah stojí- když se ukáže, jak moc (ne)jste (spolu!) schopni řešit problémy. A co jsem tak viděl, většina lidí se s tímhle moc neobtěžuje a jde za někým jiným. Holek/kluků je přece ještě dost. Přesně v duchu konzumní doby: čím víc, tím líp. Kvantita převažuje nad kvalitou...
Oni se prostě ani nepokusí ty problémy řešit, a to je na tom to nejděsivější. Vztah se pak bere jako vyplněné políčko na Facebooku. Tohle je naprostá degradace pojmu vztah tak, jak ho vnímám já, ten pojem se rozmělňuje, nemá v podstatě žádný valný význam.

Jestli jste četli Soví zpěv od Ivy Procházkové, tak tam hlavní hrdina a vlastně i hrdinka, řeší podobný problém- klidně by teď tady vedle mě mohl ležet takřka kdokoliv jiný...chci, aby měl/a rád/a MĚ!

Zlomený meč (taky vám přijde trochu děsivý, že o sobě občas mluvím ve třetí osobě? :-X) to má přesně naopak.
Jsem přímo krystalickým příkladem přístupu číslo dva. Resp. moje tělesná (či duševní) výbava tomu dokonale odpovídá + moje zkušenosti taky. Tyhle dvě spolu dokonale souvisejí, takže to spíš uvedu na příkladu.

Když mi bylo 14, rodičové se rozvedli. Teda, já to čekal už delší dobu, bylo to spíš vysvobození, ale stejně mě to celkem vzalo. Pamatuju si, jak se rodičové pořád hádali. Resp. skoro pořád, ale ty dny, kdy jsem trnul strachy, aby se zase nerafli... to napětí, to jsem nesnášel. Jako bych šel po tenkém laně a co chvíli se zřítil na zem a když ne, tak jsem se bál, že se zřítím.
Prostě strach o rodinu.
A láska? Na tu si od rodičů nepamatuju. Teda jo, vím, že mě mají rádi, ale nepamatuju se na to, že by měli nějak rádi sebe navzájem. Byli spolu 27 let, a... 27 let je prostě 27 let. Nakonec spolu nebyli schopni vůbec komunikovat a já měl pocit (asi jako každé dítě, které něčím takovým prochází) že je to i moje vina.

A to mi mohli říkat milionkrát, že za to nemůžu, stejně ve mně ten pocit hlodal. Pocit viny a strachu.
A teď? Táta je už 8 let odstěhovanej, vídáme se, ale jen občas. Udělal to hrozně fikaně, nemusí s náma vůbec nic řešit, je daleko. Vídáme se málo (ne že by mi to kdovíjak extra vadilo, mám pár věcí, který bych mu HROZNĚ rád zakřičel do obličeje, ale moc dobře vím, že to nikdy neudělám).
Ale co je důležité je to, že s maměnka našla manžela, ale zas tam nebyla žádná láska, spíš to bylo... hm... jako přátelství. Vysvětlovat to je nanic, asi je to nesrozumitelné stejně, ale zkrátka taky tam není žádná láska.

Čili od rodičů, od mých vzorů, od vzorů všech dětí, jsem se o lásce moc nedověděl. Není divu, že jsem až do prvního ročníku na střední partnerské vztahy kriticky odmítal- bral jsem je hlavně jako ztrátu individuality, ale ve skutečnosti v tom určitě hráli podstatnou roli rodiče.
Až později, co jsem poznal pár určitých osob, jsem si dal dohromady, jak by asi takový ideální vztah měl podle mě vypadat a jak dosáhnout toho, aby se tomuhle ideálu co nejvíc podobal.

Tedy se snažím, aby MOJE osobní vztahy za něco stály a jen tak někoho si k tělu nepustím, pokud si nejsem jistý, že za to opravdu nestojí. A tohle se s teorií "vyzkouším co nejvíc partnerů a uvidím, ke komu se hodím nejvíc" prostě moc neslučuje. Navíc, člověk, který tuhle metodu praktikuje, nakonec třeba zjistí, že se hladce a bez problémů nehodí vůbec k nikomu. Vždycky je tam nějaký zádrhel, nějaké ale, něco, co vás na tom druhém štve. MÁLOKDY milujeme celou osobu druhého- většinou milujeme jeho určité části a těmi druhými opovrhujeme a říkáme- tohle bys na sobě měl změnit.
Bez oťukávání, trochu toho přizpůsobování se, bojování, bez snahy (i vaší!), to prostě nejde (bavíme se tu pořád o lásce, ne o manipulování s druhým).

Všechny moje zaláskovanosti byly právě ryzí typ dvě. Pozorný čtenář by mohl namítnout:"Nojo, ale Dívku, která rozdává testy jsi přece neznal! Jen jsi ji viděl! CHA!"
A měl by pravdu, jenže! Ta holka mi prostě NEUVĚŘITELNĚ připomínala právě jednu moji ex-zaláskovanost, takže jsem ji svým způsobem znal a přitom jsem si uvědomoval, že je to někdo jiný, a že si možná jenom ty vlastnosti do ní projektuju. To všechno jsem věděl a držel na uzdě. CHA! :D

Někdo ještě pozornější (a doufám, že tu nikdo takový není, protože by to znamenalo, že zná každý můj článek zpaměti, což by bylo... divný :D) by mohl říct:"Nojo, ale tvoji minulou ex jsi znal sotva měsíc! CHA!"
A na to bych odpověděl: Nojo, ale začal jsem si s ní AŽ POTOM, co jsem věděl, že nekouří, nepije, hodně čte, učí se, má ráda svý rodiče a sourozence, má smysl pro humor, sportuje a chodí vypomáhat jako dobrovolnice do nemocnice (číst dětem pohádky a tak). Takže to je spíš ten třetí způsob, ale stejně: CHA! :D

Partner má být váš PARTNER, měl by vás brát vážně, měl by vás umět podpořit, měl by vás chápat a milovat takového, jací jste- i s vašimi chybami. Totéž samozřejmě platí i obráceně. A buď s ním tedy jste a máte se takhle "naplno" rádi, nebo vidíte, že vám to neklape a jdete od toho. Nic mezi asi neexistuje, kdyžtak jenom šedá pustina složená z rutiny a strachu ze samoty. Ale to už není láska.

A tady je právě zakopanej pes: Proto nemůžu jen tak přijít, hodit na tu dotyčnou sexy pohled a pokusit se ji sbalit. Takhle to u mě prostě nefunguje a doufám, že u ní taky ne. Taky doufám, že ona je taky spíš na ten způsob číslo 2, takže jediná má šance je ta, že je teď ve fázi těsně před rozchodem.
Jedině v tom případě by mělo cenu se o ni snažit.

Tak. Takhle to mám já. Znovu připomínám, že to nemá být kritika společnosti (no... možná trochu :D) ani návod jak žít (vycházím hlavně z MÝCH zkušeností a z MÉHO dětství) a už vůbec ne návod na šťastný osobní život (můj osobní život rozhodně není šťastný :D... ono teoreticky to zní hrozně pěkně, ale úskalí spočívá v tom NAJÍT takového člověka, který by za tu/o tu lásku stál... je to takové celkem naivní, nebojte, jsem si toho vědom).

Zastávám názor, že člověk by měl dodržovat nějaký pravidla. Svoje vlastní, morální. Morální... dneska je slovo morální považováno pomalu za sprosté. Protože omezuje.
Yup, omezuje, ale omezuje k lepšímu. Ale to by bylo asi na jinej článek :D

Jestli jste to dočetli až sem, tak máte můj obdiv :D A asi hodně volnýho času :D Tak vám aspoň pustím svoji oblíbenou písničku zfilmu Rocknrolla- The Subways: Rocknroll Queen: