Zlomenymec | Jak to dopadlo s Dívkou, která rozdávala testy?

No, tak ta dobrá zpráva je, že jsem objevil jak se jmenuje. Kdo neví o co go, ať se podívá sem.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem musel napsat vyučující, abych se tak nějak dozvěděl jak se jmenuje a po menších větších peripetiích (proč odepisuje vždycky až po třech dnech??) jsem konečně zjistil její jméno. A následně i email. A následně i Fuckbook (je úžasné, jak se dají takhle lidi najít jenom podle jména...). Teď znám město bydliště, ICQ a i to, že je ve vztahu.
S týpkem, kterýho nesnáším už z principu.
Tohle je prostě typické.
Teď si možná řeknete- nu což, je zadaná, ale to přece nic neznamená! Ale znamená. Jo, pro mě jo, protože tyhle situace pro mě nejsou žádná novinka a jestli můžu soudit jen podle vzhledu a těch vlastností, které do ní vkládám, tak to nebude typ ženy, který by střídal partnery jako ponožky (a kdyby se ukázalo že je takový typ, tak bych už o ní neměl takový zájem). Zkrátka zase čekat a doufat, že se třeba jednou rozejdou, a pak že třebapřijde můj čas... to ne. Tyhle stavy už mám za sebou.

Kdyby vyšlo najevo, že zadaná není, bylo by to jiné- byl by to signál, že se třeba můžu nějak přiblížit a začít oťukávat terén, a pak by se časem ukázalo, jestli jo nebo ne. Ale takhle? Takhle to má sotva cenu, ledaže bych k ní přišel, někam jí pozval a udělal na ní takovej dojem, že by přijala a... ale to ne. Nechci se podceňovat, ale jestli něco nejsem, pak je to svůdník žen. A štěstí už vůbec ne.
Lituju se. Nemám rád, když se lituju, ale ty emoce mě k tomu prostě nutěj. Blé.

Bohové, jak já závidím všem těm zadaným, kteří si vychutnávájí pocit sounáležitosti a důvěry! Tohle byl můj první odvážnější pokus od toho letošního léta, a dopadlo to takhle.
*Zlomený meč si představuje zamilovaný páry a kouká přitom jako dítě do výlohy hračkárny těsně před Vánocema*
Navíc jsem ještě v těchle chvílích rovněž kriticky alergickej na tyhle partnerský vztahy, hlavně na ty šťastné, ale i na ty méně šťastné, které řeší problémy. A tyhle zmíňky o partnerech, partnerství, láska, sex, to je na netu všude. VŠUDE!
Cítím zlost, podráždění, pocit křivdy, nespravedlnosti, hněv atd. atd. atd. a všechny tyhle pocity vycházejí právě z toho, že i Eskymák má barvitější osobnější život než já. Čili ze závisti.
A závist není emoce, kterou bych se chtěl nechat ovládat.
Takže se s tím snažím bojovat a pokud můžu soudit, spíš se mi to daří. Ale je to hrozně vyčerpávající.
Je to jako byste vyléčeného alkoholika zavedli na exkurzi do pivovaru, prostě tam dojde k napětí a nezmírní to nic, co byste mu mohli říct. "Neboj, to přejde," zatímco on slintá na nádrž plnou piva.

No, bylo to fajn, zas mít na chvíli pocit, že jsem ve hře. Takový osvěžující. Teď to vidím tak, že si dám zas na rok od snah párovat se oraz. Ne že bych měl moc na výběr *suchý smích*
Jdu si udělat vajíčka s fazolema (chtěl jsem původně napsat článek o tom, jak se s mámou učím vařit), a pak se asi půjdu projít ven, nebo si půjdu číst nebo tak něco. Nebo spát. Nebo všechno najednou.

Jádro tohodle článku spočívá ve sdělení, že než bych tu psal depkoidní články, tak radši nebudu psát vůbec, takže si dám od blogu nějakej ten čas oraz. Počítám, že to vydržím tak do úterka (mám toho fakt hodně do školy, zítra mám školu od 11 do 18), dýl ne.
No, uvidíme. Časem mě to zase přejde, ale teď nemám náladu na nikoho a na nic, leda tak na školu, protože v těhle chvílích mi vždycky nezábavná ubíjející činnost přináší jakési obrácené potěšení. Takže se na ten zítřek ve škole i těším- stejně bych doma dělal samý kraviny...

A víte co, já na ty vajíčka kašlu. Vy si zatím pusťte pár songů, které se k téhle situaci fakt hodí. První je o tom, kým bych chtěl teď být. Druhá připomíná pozdní rozloučení. Třetí je depresivní jak sviňa a čtvrtá je nejlepší písnička o sebevraždě jakou znám.

Tož zatím *mávající smajlík*

*Zlomený meč odchází do deštivé noci*