Stáří není nic příjemnýho

To říkal jeden můj nadřízený v bývalé práci, když měl těsně před důchodem. S tím, jak pomalu stárnu, mu dávám za pravdu a zjišťuju, že se musím naučit s tím žít (čti: smířit a nebránit se tomu).

Hodně moc to vyniká, když jdeme za babičkou do pečovatelského centra na návštěvu. Protože babička už nemůže být u sebe sama doma bez dozoru, navíc potřebuje nějakou aktivitu - když jsme u ní byli, tak typicky celý den jenom ležela a koukala do stropu. To není dobré ani na její bolavé tělo (záda), ani pro psychiku. Takže v tom centru má pravidený režim, kontakt s lidmi, cvičení, masáže a tak.

To centrum je zaměřené na seniory, takže tam si člověk teprve uvědomí, jakou má kliku, že může sám chodit, sám se najíst, že mu to ještě mentálně myslí atd. A že se opravdu netěší na dobu, až něco z toho nebude zvládat.

Babička je na dvoulůžáku a byla tam ze začátku s Paní 1. Paní 1 tam byla delší dobu a tuze ráda sledovala televizi. A jak byla nahluchlá, pouštěla si ji opravdu nahlas. Zato babička na televizi moc nekouká, takže z toho byl konflikt, kdy prý Paní 1 babičce řekla, že ona tam byla ubytovaná dřív, tudíž má veškeré práva na TV ona. Což je nutné brát s rezervou, babička má občas tendenci věci přehánět.

Kažodpádně když jsem tam byl, Paní 1 mi úplně sympatická nepřišla. Jsem tam s babičkou, babičce zazvoní telefon (volá její syn) a Paní 1 do toho pustí televizi a ohulí to jakože opravdu fest. Jedno řešení by bylo pořídit bezdrátová televizní sluchátka pro Paní 1, ale bylo by potřeba nejdřív vůbec zjistit, zda by je chtěla nosit.

Každopádně se tato situace vyřešila tak nějak sama od sebe. Paní 1 totiž následně umřela. Ehm. Babička je sice soucitný člověk, ale když jsme si spolu pak volali, vyjádřila se ve smyslu, že teď už má na pokoji klid.

Takže tam má na pokoji teď Paní 2, která zase trochu trpí stihomamem, že po ní jdou a sestřičky je chtějí poštvat proti sobě a tak. Což může být znak nastupují demence apod.

Smutné příběhy, co vám budu povídat. No ale aspoň už má babička na pokoji ticho a klid.

Loni touhle dobou jsme se shodou okolností zrovna u babičky koukali na Zázraky přírody a vystupovali tam lidé z Gerontologického institutu. Ukazovali tam "gerontologický oblek", se kterým občas jezdí po školách atd. a který mladému člověku zprostředkuje zážitek, jaké to je, být starý. Takže oblek má na pažích závaží (aby vás zeslabil), má speciální necitlivé rukavice a mimo jiné má i bodce, které vás píchají do zad a zprostředovávají tak neutuchající bolest zad. Pánové moderátoři si oblek zkusili a hlavně u těch bodců do zad skučeli bolestí.

To si pak člověk uvědomí, PROČ jsou ti senioři velmi často nabroušení a nepříjemní, když je všechno takhle bolí.

Nic takového zaplaťpámbu já zatím nezažívám, ale každopádně to je jen otázka času, žejo. Proto je fajn se snažit si své tělo "užít a využít", dokud funguje tak, jak má. A to se týče mentální činnosti (učení se novým věcem a tak) a i fyzické (cvičení, běh atd.)

We may have years
We may have hours
But sooner or later
We push up flowers
Membrillo, Grim Fandango

Tak si užívejte mládí, když ne mládí, tak aspoň zdraví a když ne úplné zdraví, tak aspoň pozitivního přístupu...