Já nejsem OK, ty jsi OK

Po vzoru kolegyně Karolíny jdu trochu s kůží na trh!

Znáte takzvané OK pozice z transakční analýzy od Thomase Harrise? Dají se využít v pracovním i soukromém životě.

1) Já jsem OK, ty jsi OK
Zdravá a konstruktivní pozice, věřím, že jsem hodotný člověk a ostatní taky.

2) Já jsem OK, ty nejsi OK

Arogantní, nadřazená pozice, já jsem schopný, ostatní to kazí, můžu je proto řídit a opravovat.
 

3) Já nejsem OK, ty jsi OK 

Podřízená a pasivní pozice, nejsem dost dobrý, ostatní to umí líp, já radši budu mlčet.

4) Já nejsem OK, ty nejsi OK.

Rezignovaná pozice, se mnou je to špatné, s ostatními taky, nic nemá smysl.

Tyto OK stavy jsou jakási základní nastavení, která máme všichni relativně hluboko zakořeněny. A mně čím dál tím víc dochází, že jsem ve stavu Já nejsem OK, ty jsi OK.

Přišel jsem na to trochu oklikou. Nejenom tím, že jsem "od přírody" nebo "od výchovy" docela neprůbojný typ, který si radši 20x promyslí, než něco řekne (protože co kdybych se mýlil, že). Na jednu stranu jsem docela dobrý diplomat a urovnávač vztahů, docela se mi taky zamlouvá filozofie stoicismu. Na druhou stranu se nehodím do nějakého dravého prostředí a když mám s někým vyjdnávat (nebo nedej bože nesouhlasit), většinou mě to hodně vyčerpá. Je pravda, že za posledních cca 5 let se trochu zlepšuju, ale je to běh na dlouhou trať.

Nedávno jsem si to znovu ověřil, to když mi kolegě vyprávěla o své neteři. Zhruba 22letá, dělala bakaláře, velmi nadaná a chytrá a hezká (viděl jsem ji na fotce) a také velmi ambiciózní. Ve třeťáku na bakaláři ale plánovaně otěhotněla. Takže poslední ročník musela zvládnout těhotná a s čerstvě narozeným dítětem. A zvládla to.

V momentě, kdy mi kolegyně řekla, že odstátnicovala, moje první automatická reakce v mé hlavě byla "Sakra!" A to mě trochu zarazilo. Proč jí nepřeju úspěch? Ta holka nikomu nic špatného neudělala. To se mi nepodobá, nejsem škodolibý, byť tedy ambiciózní lidi extra v lásce nemám. Řekl bych, jak to bylo dané tím, jak je perfektní. Mladá, krásná, inteligentní, zvládne to, co se jí zamane. Tedy s podporou své početné rodin - malé děcko jí hlídá asi 10 různých lidí (nekecám). Navíc má bohatého tatínka. 

Je to tím, že já (až budu mít hypoteticky malé robátko) s takovou velkou podporou počítat nemůžu? Možná. Ale spíš je to o tom, že se snažím ostatní dostat na "já nejsem OK" úroveň. Čím víc neúspěšných lidí, tím lépe pro mě. Průměrné měřítko úspěchu se posune o kousek dolů. A já budu moct být o trochu šťastnější.

Co s tím? Jedním řešením je zjistit, proč podle sebe nejsem v OK pozici a napravit to. Mám své silné stránky a slabé stránky, takže kdybych mohl zapracovat na těch slabších, třeba by mi to pomohlo. Moje slabá stránka v mé současné situaci je ta, že se obávám, že prostě se svou současnou prací (resp. platem) nebudu moct uživit rodinu tak, abychom nemuseli počítat každou korunu třikrát.

Takže potřebuju lépe placenou práci. Ta současná není nějak extra mizerně placená, ale na Prahu je to pořád podprůměr. Je to takový střednědobý plán, nehodlám odcházet hned. Potřebuju si to nějak rozvrhnout, naplánovat, a uvidíme. Když jsem si loni dělal tu rekvalifikaci, mým cílem nebylo ani tak uchytit se v IT (tak naivní nejsem). Spíš jsem chtěl něco hezkého do CVčka, abych ukázal, že se stále dokážu učit a naučit. To se docela povedlo. Na druhou stranu nemám řidičák, protože zkrátka nejsem řidičský typ (v roce 2017 jsem se o řidičák pokoušel a nedopadlo to).

Tak uvidím, jak se celá ta situace vyvine. Řekl bych, že to je v současné době to, co mi bere nejvíc sebevědomí. Předpokládám, že pokud se mi situaci v tomhle směru podaří zlepšit, zlepší se i můj OK stav.

Snad to vyjde. Zatím žádný plán nemám, ale já už na něco přijdu :D