Mečounova odysea: Úřad práce a rekvalifikace

Asi vám nemusím vykládat, že na nějaký ne úplně mrňavý byt v Praze je potřeba hodně peněz. Opravdu *hodně* peněz. A peníze se dají získat dvěma způsoby. Za prvé, šetřením. Protože jak říká Lu-Tze: "Cožpak není psáno, že penny ušetřený je penny vydělaný?" Toto dávné východní umění jsem ovládl už v mých 15 letech a nyní je jasné, že mi tato metoda nebude nic platná. 

Druhý způsob, ten klasický, je peníze vydělat. Napadly mě tři různé způsoby, jak k penězům rychle přijít:

1) Prodat nějaký svůj nepotřebný orgán. Jakožto téměř abstinenta bych myslím dostal pěkné peníze za ledvinu nebo kus jater. Žlučníku bych se asi taky vzdal. No a jsem nekuřák, takže jednu plíci bych taky oželet mohl. Maratony běhat asi už nikdy nebudu, tak co. Kdybych měl jistotu, že neskončím někde ve škarpě bez ledvin a bez peněz, do této varianty bych klidně šel :D

2) Vyloupit banku. Problém s tímto návhrem je v tom, že za prvé, člověk potřebuje komplice (řidič, otevírač sejfu, hlídač rukojmí atd.), což celou akci značně komplikuje. A navíc v bankách dnes ani moc hotovosti není, vše se odehrává elektronicky :(

3) Vyhrát ve sportce. Štěstí je totiž moje druhé jméno. Bohužel, to první je Žádný.

No, ani jedna varianta není úplně to pravé, co si budeme povídat. V záchvatu jasnozřivosti mě ale napadlo, že bych si mohl najít jinou práci. Současnou mám rád, je tu pohoda a fajn lidi, ale na Prahu ten plat není nic moc (lehký podprůměr).
Jenže kde by mě tak mohli chtít, že, to není jenom tak. A tak mě napadlo, že si udělám rekvalifikaci. Neměl jsem sice moc představu, jakou rekvalifikaci bych si měl udělat, aby to mělo smysl (resp. abych měl šanci na trhu práce a aby ta práce byla dobře placená).

Tím se dostávám k první části.

Takže jsem se jal hledat si různé informace na internetech a zjistil jsem zajímavé věci. Jako třeba to, že existuje něco jako Infromačně Poradenské Středisko, kde by vám měli při výběru rekvalifikace pomoci, a to i s výběrem zaměstnání. A navíc některé rekvalifikace dokonce Úřad práce proplácí! Na ÚP totiž můžete být zaregistrovaní, i když pracujete. Nezaměstnaný na ÚP je uchazeč o práci. Zaměstnaný je zájemce o práci.
 

Takže jsem se rozhodl si tam nezávazně zavolat a zjistit, zda má smysl, abych tam vůbec chodil. Dovolal jsem se hned napoprvé a během hovoru s paní se ve mně střídaly pocity "tohle nemá cenu" a "tak snad to k něčemu bude". Domluvil jsem si schůzku, samozřejmě že mimo pracovní dobu to nešlo. CV prý posílat předem nemusím, ale mám si ho vzít s sebou.

Přemýšlel jsem o těch rekvalifikacích a zúžil jsem výběr na dvě zaměření: copywrighter nebo něco v IT.

ČÁST DRUHÁ: IPS
 

V den schůzky na Informačně Poradenském Centru bylo hrozné vedro a já byl hodně nervózní. Přecejenom jsem měl ještě v živé paměti mou poslední návštěvu na ÚP. Mým cílem bylo zjistit, jaké mám možnosti a hlavně na co bych se tedy dle svého CV měl zaměřit, aby to mělo smysl. Nechtěl jsem vyloženě měnit práci, stačilo by, kdybych si mohl přivydělávat na živnost nebo tak něco.

Ukázalo se, že nebudu mít schůzku s paní, s kterou jsem telefonoval, ale s nějakým pánem. Ok.

Uvedl mě do kanceláře, která vypadala jako vystřižená z pedagogicko psychologické poradny nějakého středně prestižního gymnázia. Nástěnky byly polepeny plakáty typu MYSLETE NA SVOU BUDOUCNOST s veselými usměvavými lidmi, kteří už svůj pracovní raison d'etre našli a teď je čekají už jen samá pozitiva a sociální jistoty.

Pán byl příjemný a ochotný, takže ze mě nervozita hnedle spadla.

Po usazení začal slovy: "Tak pane Mečoun, vy jste vyučený kuchař!"
Podíval jsem se na papíry, které držel v ruce. Byl to někdo z evidence Úřadu práce, jméno souhlasilo, ale dotyčný byl o 4 roky starší než já. Hlavně že jsem dle instrukcí od paní CV posílat předem neměl.

Měl jsem ho vytištěné s sebou, takže pán ho tak zběžně prolétl, čili TO NEBYLO NAPROSTO K NIČEMU.
Důvěra v dnešní návštěvu se opět smrskla na minimum, ale nevzdával jsem se.

V rychlosti jsem tedy pánovi vysvětlil svou situaci, co jsem vystudoval, kde jsem pracoval a že budu potřebovat víc chechtáků, než mi současná práce může nabídnout.
Pán mě vyslechl, přikyvoval, sem tam se na něco zeptal a následně mi začal vysvětlovat celý PROCES té rekvalifikace.

Měl jsem s sebou notýsek, do kterého jsem se snažil hodně zapisovat. Stejně jsem to moc nepochopil. Na některé kurzy se musíte přihlásit z webu (ne osobně), ale POUZE když máte vyřízenou identitu občana. Na jiné se můžete přihlásit osobně i přes formuláře a identitu občana k tomu nepotřebujete. Jak poznám, který je který, jsem opravdu nepochopil. A to jsem se snažil.

Proces rekvalifikace mě navíc zas tak moc nezajímal - to jsem si koneckonců mohl přečíst na jejich webu. Spíš mi šlo o to, aby mi poradil, jakou rekvalifikaci dle něj má podle mého CV smysl dělat. Jasně že nemůžu chtít, aby rozhodoval za mě, ale aspoň aby mi vylíčil, co je podle něj lepší cesta.

Vykrucoval se, chlapec, vykrucoval a nechtěl mi říct nic určitého. Až nakonec povolil a řekl mi, že podle něj je lepší to IT a konkrétně jeden kurz, jehož obor  by neměl být tolik ohrožený nástupem umělé inteligence.

Sedli jsme si pak k počítači, kde mi vysvětloval, jak se vyhledává na na jejich webu a co a kde mám vyplnit a bylo jasné, že ten chlap nemá uživatelskou znalost PC zrovna na vysoké úrovni. Prý mi ale ještě pošle shrnující e-mail s informacemi, co a jak, což mi udělalo radost.

Celkově tedy úspěšná schůzka.

Jak pán slíbil, tak pán učinil, takže mi druhý den poslal e-mail s informacemi a jakmile jsem ho otevřel, zhrozil jsem se.

E-mail měl tak 3 normostrany textu a připomínal powerpointovou prezentaci dětí základní školy, které právě objevily vymoženosti typu změny barvy textu, podtržení, kurzívu a CAPS LOCK. Navíc se e-mail odvolával na přílohy, kterých bylo asi 5 a text sám byl prošpikován různými odkazy na web.

Jinými slovy: V tom aby se prase vyznalo.

V práci máme placenou verzi ChatGPT, tak jsem přemýšlel, že mu zadám, aby mi to celé nějak zpřehlednil. Jelikož AI ale pořád moc nedůvěřuju, hecnul jsem to a začal to luštit sám. Jeden den jsem si to vše přečetl, druhý se k tomu vrátil a už tomu jakž takž rozuměl a třetí den při třetím opakování už jsem se víceméně v celé problematice orientoval a nebylo to tak těžké, jak to na první pohled vypadalo.
Nejprve bylo potřeba zaregistrovat se na Úřadu práce jako zájemce o zaměstnání, zároveň jim dodat žádost o rekvalifikaci (která obsahovala i jakýsi motivační odstavec se zdůvodněním, proč je pro vás ta rekvalifikace vhodná) a potvrzení o ceně od poskytovatele rekvalifikace.

Seems easy enough.

Zdůvodnění jsem jakž takž sesmolil a poslal ho pánovi ke kontrole a prý bylo OK. Následně jsem si domluvil schůzku na regulérním Úřadu práce. Nejdřív jsem to zkusil přes webový formulář, jenže volno bylo až za nějaké 3 týdny. Začátek kurzu byl měsíc a půl daleko a komise měla na vyjádření k proplacení rekvalifikace 14 dní (30 dní, pokud žádost podáváte online). Tak jsem se rozhodl jednou skončit v práci dřív a jít tam bez rezervace, aby bylo na vše víc času.

Vše potřebné jsem si vytiskl a šel do jámy lvové. Na úřadě díky bohům bylo pusto a prázdno, takže to, že tam jsem bez rezervace, vůbec nevadilo. Paní na přepážce byla v pohodě, chodí jim tam určitě občas VELMI zajímavé typy, tak byla očividně ráda, že se tam s ní baví někdo slušně a nepřezíravě. Vyšlo najevo, že jsem si zapomněl vytisknout jeden z formulářů (žádost o registraci), což ale nebyl tak velký problém, protože to šlo vyplnit na místě a ručně. Opravdu nechápu, jak jsem na něco takového mohl zapomenout, ještě jsem si to všechno několikrát kontroloval.

Paní mě naťukala do systému a objednala mě hned za týden na další část procesu, tj. nějaký rozhovor s jinou paní, která mi prý vysvětlí co a jak. Když jsem řekl, že jsem byl na IPS a co a jak už vím, tak to nemělo žádný efekt - prý je to tak na hodinu a je to prostě povinné. Trochu mě to vyděsilo a zeptal jsem se, jestli se mám teda nějak připravit, jestli tam budu zdůvodňovat proč tu rekvalifikaci chci a tak. Prý ne, je to jen neformální rozhovor. To mě uklidnilo.

O týden později jsem se tedy opět objevil na Úřadu práce, tentokrát o dvě patra výš. Dorazil jsem o 10 minut dřív. Paní mě skrz dveře nějak vycítila a pozvala mě dál. Vypadala příjemně, tak jsem si opět oddechl.

Pak si ode mě vyptala moje materiály.
Krve by se ve mně nedořezal. Ty si přece nechala u sebe paní minulý týden. Paní mi sice relativně příjemně, ale asertivně sdělila, že to ode mě byla pěkná hloupost, nechávat paní z minulého týdne jakékoliv dokumenty - protože ta s rekvalifikací přece vůbec nic společného nemá! 

V tomhle bodě už jsem se musel začít ovládat, protože už kohokoliv vidím, jak na úřadě odmítá předat nějaká lejstra s tím, že si je nechá u sebe, protože je ještě bude třeba potřebovat. Jasně, mohl jsem si s sebou vzít kopie těch materiálů, vytisklé jsem je měl víckrát. Ale já blbec je nechal doma, protože mě paní z minulého týdne ujišťovala, že už nic nosit nemusím. Navíc ten formulář, který jsem vyplňoval na místě, jsem samozřejmě v kopii neměl vůbec.

Tak jsem se uklidňoval tím, že to vlastně nevadí, zas tak moc nespěchám, takže se nic neděje a paní jsem se začal klasicky omlouvat, protože co taky na úřadě můžete dělat jiného, že. Paní procházela všechny možné šuplíky, ale "prostě vás tady nemám!" Pak se mě zeptala ke komu chodím, načež jsem řekl, že jsem tu byl minulý týden poprvé, takže to jméno paní z minulého týdne už z hlavy nedám :D Ale jsem od M, jako Mečoun, takže jsme to společně dohledali.
Paní se teda v záchvatu dobrosrdečnosti obětovala a zavolala dotyčné paní ("Já takový věci vůbec nemám řešit!") ... a vyšlo najevo, že paní z minulého týdne jí moje materiály zapomněla předat.

Úřednici sloužilo ke cti, že se mi pak začala omlouvat a požádala mě, abych tam pro to dolů nezaběhl, což jsem s radostí učinil. Paní z minulého týdne jsem potkal na schodech, taky se mi omlouvala, že na to zapomněla. To nic, stane se, hlavně že se to vyřešilo.
Takže když jsme tuhle administrativní nesrovnalost měli za sebou, mohli jsme přejít k samotnému jádru pudla.
Paní se podívala, jakou že to chci rekvalifikaci, zjistila, že je to z IT a následně začala rozhovor na téma, že ty rekvalifikace z IT jsou na nic. Moc jsem nevěděl, jak na to mám reagovat, tak jsem jen přikyvoval, usmíval a doptával se, proč si to myslí. Prý tu má paní, která si taky dělala nějakou IT rekvalifikaci a tu prý nikde nechtějí na HPP zaměstnat. Ani ji nepozvou na pohovor.

Nevím tedy, jakou rekvalifikaci dotyčná dělala, ale to mi nepřišlo zas tak divné - přecejen na IT se studují střední a vysoké školy. Nějaký 140hodinový rekvalifikační kurz se s tím nemůže moc rovnat, takže je jasné, že člověk nemůže čekat, že ho hned vezmou na HPP. Podívejte se na český dokument Nová šichta, kde se celoživotní horník od Ostravy rekvalifikoval na programátora. Rozhodně to neměl jednoduché a to, že ho někam na zkoušku vzali, bylo velké štěstí. 

Nic z toho jsem ale samozřejmě naplno neřekl, protože jsem od té paní potřeboval štempl, jako že jsem podal žádost o rekvalifikaci, k čemuž zatím nedošlo - nebyl to rozhovor typu "ťukám vás do počítače a po očku se s vámi bavím", ale regulérní "mám založené ruce, koukám na vás a bavím se s vámi". Trochu mě to znepokojilo.

Od tohoto tématu jsme plynule přešli ke šmírování lidí na sociálních sítích, jakože ty firmy asi nějak vysledují, kolik je té paní let a pak ji právě nechtějí, že je moc stará. To byla trochu voda na můj mlýn, takže jsem si přisadil, jak lidi šmíruje v podstatě všechno, hlavně Google atd., takže mi takové zjištění věku připadalo velmi pravděpodobné. Paní se rozohnila taky, jakože ONA na SVÉM LinkedInu třeba ani nemá vyplněná předchozí pracovní místa a svůj věk atd., což mě trochu zarazilo, protože k čemu je vám profil na LinkedInu, když tam tyhle věci nemáte? Ne že bych LinkedIn nějak extra žral, tedy, ale v tomhle případě by se asi nějaké informace hodily.

Paní pokračovala tím, jak je to v ČR v tomhle směru blbý, že ona pracovala v USA a tam si starších lidí váží a zaměstnávají je, kdežto tady pořád ne. Přikyvoval jsem a souhlasil jsem, starší pracovníci bývají právě často produktivnější a firmy to pomalu začínají zjišťovat atd. atd. atd.

Během celého toho rozhovoru mi v hlavě hlodal takový hlásek, který mi našeptával, že se nebavím s profesionálem. Zatímco u IPS jsem měl pocit, že ten chlápek víc, o čem mluví, pohybuje se v oboru a dokáže poradit, co za rekvalifikaci má nebo nemá smysl, tenhle "pohovor" mi přišel, jako kdybych se bavil s někým ve frontě u pokladny v Kauflandu. Paní si očividně chtěla vylít srdíčko svými postřehy a názory. Z toho, co ještě vykládala, vyšlo najevo, že tuhle práci dělá asi půl roku, čímž se spousta věcí vysvětlila.

Nakonec rozhovor přirozeně dospěl ke svému konci (tzn. paní se dostatečně vypovídala). Takže mě během 2 minut naťukala do počítače a bylo hotovo.

Fakt, 2 minuty, stačilo jí k tomu pár údajů z těch mých materiálů. Vzpomněl jsem si na paní z minulého týdne a její tvrzení, že to bude tak na hodinku. Takhle jsem 5 minut řešil ztracené formuláře, 10 - 15 minut poslouchal stestky nad tím, jak je to všechno hrozný a během 2 minut jsem byl odbavený. Ehm.

Takže jsem měl žádost podanou, komise má 14 - 30 dní na rozhodnutí, kdyby mi to zamítli, tak prý mám zavolat :D No, takže jsme se rozloučili, paní se mi ještě jednou omluvila za zmatky (což od ní bylo hezké) a já jsem šel.

A pak mi nezbývalo než napjatě čekat, jestli mé žádosti Úřad práce vyhoví. Původně avizovaných 14 dní od pána z IPS se změnilo na 14 - 30 dní, ale to mi nevadilo, času jsem měl pořád relativně dost. Pánovi z IPS jsem napsal děkovný e-mail, protože ten si ho zasloužil.

A pak jsem jen čekal a čekal a po třech týdnech mi přišla zpráva, že mou žádost schválili.

Takže teď se postupně prokousávám e-learningem a snažím v tom všem zorientovat. V létě je na to ale aspoň dost času, navíc když nepojedeme nikam na dovolenou, takže by to mělo být v pohodě :)

Pokud bych měl z celé této záležitosti shrnout nějaká doporučení pro příště (až bude potřeba další kontakt se státní správou), doporučil bych toto:

1) Na nic nečekat. Pokud si myslíte, že máte dost času, nemáte. Např. u mě se z původně avizovaných 14 dní na rozhodnutí (při podání žádosti osobně) vyklubalo 14 - 30 dní.

2) Všechny papíry vždy tahat s sebou, v několika kopiích, i ty (hlavně ty!), o kterých si myslíte, že už je nepotřebujete.

3) Nevěřit informacím, která o sobě navzájem jednotlivá oddělení sdělí (rozhovor na hodinu = naťukání během 2 minut do počítače). Buďte připravení na všechno.

4) Udělejte si čas a všechny materiály si pečlivě několikrát pročtěte

5) Obrňte se trpělivostí a dobrou náladou (v mém případě to nebylo moc potřeba, celý proces proběhl víceméně v klidu).