atraktivnistrasilka: Mečoune, vašich strastí je mi líto. S těmi prarodiči je to prostě těžké, mám v tomto ohledu bohaté zkušenosti. Moje babička, která teď žije v důchoďáku, od nás měla zákaz v noci chodit na záchod, protože se jí točila hlava a padala nám. V pokoji měla gramofon (myslím tím ten přenosný "záchod"). Jednoho krásného večera ovšem šla, zamotala se jí hlava a spadla. Ležela na záchodě dvě hodiny, než se moje máma vrátila z odpolední směny. Měla zlomenou nějakou pitomou kůstku v noze, musela mít šest týdnů nohu v sádře - ta byla úplně přes celou nohu. Bylo jí 88, když se tohle stalo. Když jsem se jí ptala, proč šla na ten záchod, když ví, že se jí večer při chůzi dělá mdlo, utrhla se na mě, že jsme jí poslední roky akorát něco zakazovali a přikazovali.
Chci tím říct, že ono je i pro ty prarodiče tohle těžké - přece celý život mohli úplně normálně fungovat, tak proč by nemohli i dál?
Mojí druhé babičce je teď k 80 a omylem se předávkovala Neurolem. Blbě vidí a vzala si tátův silnější místo svého slabšího. Motala se jako Bulhar v kukuřici. Neurol bere, protože si dvacetkrát denně měřila tlak a začala mít nutkavý pocit, že umírá, když se jí po procházce se psem zvýší tep. Když babičce řekneme, že si má brát brýle, dostaneme čoud, že se máme starat o sebe, není přeci blbá a ví, co dělá.
Já ty babičky opravdu chápu, takové to nevydržím v klidu a budu i nadále dělat věci v dosavadním tempu, ale taky by ty babičky mohly pochopit nás, že to myslíme dobře s námi všemi.
Je mi líto, že jste měli tak stresové svátky. Doufám, že babička bude v pořádku, a doufám, že budete v pořádku i vy. Po tomhle byste potřebovali ještě jedny svátky, což?