Zlomenymec | Mečoun na rozcestí

Vypadá to, že jednou budu zase pěkně osobní :) To zčásti proto, že jsem si po delší době užil přemýšlecí noc, tj. když se člověk vzbudí v půl čtvrté v noci a hlavou se mu honí mrtě moc myšlenek a obav a ne a ne ten příliv zastavit.
 

To se nestalo už hodně dlouho, naposledy, když jsem s Nevěstou řešil větší problém - od té doby to je díkybohům vše v pořádku. Předtím jsem tyhle noci míval pravidelně před důležitými zkouškami a státnicemi, souvislost se školou se později ještě párkrát ukáže.

Taky jsem už dlouho takový článek od srdíčka nenapsal, ale to má svůj důvod - dřív jsem se tu vykecával ze svých bolístek (žádná ženCká mě nechce!), což teď už neplatí. Takže jsem se logicky začal soustředit místo blogu na svou drahou. Snažím se psát aspoň jeden článek za měsíc jen tak "for fun" a komentovat ostatním, ale v tomhle smyslu je moje blogová neaktivita vlastně dobrá věc.
 

Bude to dlouhý článek, tak ho buď nečtěte, nebo si ho rozdělte na víc částí, nedá se svítit.

Vystresovaný Mečoun, ilustrační video
 

Já pocházel z finančně pěkně zajištěné rodiny. Táta pracoval v 80. letech ve stavebnictví a často jezdíval do zahraničí, a to na delší dobu (tři měsíce až půl roku nebyla výjimka). Tím hůř pro moji maminku, která se starala bráchu a posléze i o mě, ale rodinné finance byly vždycky pořešené. I když vlastně tolik ne - maminka se díky tomu moc nenaučila hospodařit a většinu peněz měla tendenci... ne vyloženě rozházet, ale nic moc nenašetřila. Jednou mi vyprávěla, jak jí táta nešťastně prosil, ať mu mamka řekne, kolik má teda vydělávat, aby si mohl vzít na týdenní turnus do práce dostatečný finanční obnos na obědy a tak.

Ne že bychom byli milionáři, to zas ne, ale zkrátka na hezkou krabičku LEGA se vždycky peňauze našly. Zajímavé je, že narozdíl např. od některých mých bratranců a sestřenek jsme si s bráchou na své hračky dávali vždycky dobrý pozor a moc jsme je nerozbíjeli - přestože jsme jich měli habaděj (a spoustu z nich jich mám pod postelí uložené dodnes, pro další generaci).

Pak ale nastal zlom, když mi bylo 15 a rodiče se rozvedli. Maminku každý strašil, že z otčímova platu nás neuživí, takže byla okolnostmi naučit se zacházet s penězi. A naučila se to dokonale. Nejenže jsme finančně nestrádali, byť příjem jsme měli menší, dařilo se nám stejně a za pár let si (za přispění otčímovy výplaty, samozřejmě) pořídila malou zahrádku se zděnou chatkou.

Řekl bych, že to bylo zhruba v této době, kdy jsem si začal uvědomovat hodnotu peněz. A to tak moc, že jsem vlastně za nic moc (po tom, co skončla má LEGO mánie) ani utrácet nechtěl. Jenom občas jsem si koupil nějakou hru na PC, kamarádův otčím je vypaloval za 50 Kč za jedno CD. A to bylo asi tak vše, za co jsem utrácel. Byl jsem finančně na svůj věk velmi nenáročné dítě. Co jsem potřeboval, to jsem už měl. Hadérky mě moc nebraly, ani boty, cool účes... Proč bych měl chtít víc?

Tenhle přístup se mě držel i v době nástupu do prvního zaměstnání na HPP a následného pozdějšího (zhruba o rok a něco) přihlášení na VŠ. To už jsem si pak závěrem musel platit zdravotní pojištění, takže jsem si vydělával ve fitness centru na recepci. Doma jsem nic platit nemusel, ale to zdravotní jsem si platil sám a ještě mi nějaký fufník zbýval. Samozřejmě že jsem skoro nic neutratil, v té době byly mé jediné výdaje na tréninky sebeobrany.

Myšlenkový status chudého studenta mi vydržel i po VŠ při nástupu do Prahy do prvního "opravdového" zaměstnání. Výplata byla na Prahu směšně malá, ale já byl mladý, bydlel jsem s bývalou kolegyní ve sdíleném podnájmu, takže se to dalo utáhnout. Něco jsem ušetřil, ale moc toho nebylo.
 

Řekl bych, že tehdy se moje nastavení mysli z chudého studenta přehodilo na "moc nevyděláváš, vole, šetři co se dá" a já se stal duševním důchodcem, protože jsem kupoval potraviny většinou ve slevách, rozpočet na potraviny jsem měl nastavený dle počtu stravenek a točil jsem pořád dokola 5 jídel na oběd (vařil jsem si pochopitelně sám, nač utrácet za obědy), které mi chutnaly a nebyly náročné na přípravu. Nehladověl jsem, jen jsem trochu rozmýšlel, co kdy a jak nakoupím, do zásoby do mrazáku a tak. Kromě toho jsem měl tři kulinářské zásady, kterých se držím dodnes: Hlad je nejlepší kuchař, s kečupem nebo hořčicí se dá sníst cokoliv a jídlo není od toho, aby člověku chutnalo :D

Jediná investice, kterou jsem v této době udělal, byla do Multisportky (tehdy krásně dotované zaměstnavatelem) a do nového notebooku (pořízen na podzim 2019, slouží krásně dodnes). Předchozí notebook jsem pořizoval v roce 2008 (!!) a funguje mi i teď, používám ho jako externí HDD zálohu (!!!).

Ve svém pokoji jsem měl malý stolek, malou židli, malý gauč a krásně vyhovující skříň a prádelník. Víc jsem nepotřeboval, víc jsem nechtěl, měl jsem docela málo věcí a hrozně malou výplatu. Stačilo mi to. A něco jsem našetřil. Navíc se mi cca po roce v práci přestalo líbit - hodně práce, hodně stresu, málo peněz. Konejšil jsem se tím, že v případě, že se neudržím a seknu s tím, mám našetřeno dost, abych při současných výdajích mohl zůstat rok doma. Pak se z toho stal rok a půl, dva roky...

To se po dvou a půl letech opravdu stalo a já nastoupil do jiné práce, kde jsem v podstatě bral v čistém víc, než jsem v předchozí práci bral v hrubém (!), byť jsem přišel o stravenky a Multisport kartu. Ale tu jsem oželel zakoupením permanentky do místní funkční posilovny, tak co.

Navíc jsem mezitím začal chodit s Nevěstou a postupným oťukáváním došel k závěru, že s ní by to jako šlo.

Svatba. Hypotéka. Dítě. Ne nutně v tomto pořadí.

A tak jsme spolu před třemi lety začali bydlet. A já začal postupně svou spořivost otupovat - došlo mi, že jsem to místy přeháněl. Stejně jsem si ale přístup "když to nemusí být, tak to nebude!" udržel. Hadérky mi kupuje nevěsta, počítač pořád slouží, jediná investice byla nedotovaná Multisportka (kterou jsem letos už zrušil, 1600 na měsíc mi přišlo už přestřelené) a věci na MMA. Navzdory mému poněkud vlažnějšímu přístupu k cestování jsem se ale od Nevěsty naučil jezdit k moři a hlavně na jednodenní výlety po ČR. Už jsem si na ně tak zvykl, že by mi vážně chyběly, kdybych se jich měl vzdát. Kromě toho ty opravdu moc nestojí.

Do té nové práce jsem nastoupil těsně před covidem, platově to tedy bylo mnohem lepší, ale zjistil jsem, že pod současným šéfem moc nevydržím. Zkušební dobu jsem měl na 6 měsíců, tak jsem tomu chtěl dát šanci a hecnout to, ale prostě by to nešlo. Spolupracovalo se mi s ním vážně blbě a byl bych s ním opravdu denním kontaktu.
Začal jsem se pomalu poohlížet po něčem jiném, když v tom přišel zmíněný covid.

Byť jsem měl něco našetřeno, říkal jsem si, že měnit práci za takové situace není úplně dobrý nápad, takže jsem tam pod šéfem dva roky opravdu vydržel. Byl to očistec, ale šéf po dvou letech svůj podíl prodal 2 dalším kolegům a "odstoupil", takže posledních zhruba 2,5 roku mám v práci těžkou, opravdu těžkou pohodu. Až je mi to blbý vůči Milované, která občas z práce plive krev. Tím pádem mi jí je líto, takže jí často zastupuju v domácnosti (až na žehlení prakticky ve všem). Což je možná i dobře, ona nedokáže moc udržovat průběžný pořádek. Já ano. A z pocitu viny, že já už jsem v pohodě doma a ona ještě bude muset trčet v práci, prostě doma uklízím/vařím/peru/věším prádlo/umývám nádobí/vysávám/vytírám. Nevadí mi to, naopak, takový volný čas bych si stejně nedokázal moc užít.

Drahá, která do doby, než mě poznala, moc nešetřila, se to naučila ode mě (to mi předevčírem řekla a hrozně mě tím potěšila). Ne že by nějak rozhazovala to ne a asketismus taky nerozjela do takové míry jako já... ona si věci dopřává, co se týče jídla (její večeře: opečený dýňový chleba namazaný pomazánkovým máslem + tuňák nebo vajíčka + rajčata; moje večeře: obyč chleba namazaný čímkoliv a když je nálada, nějaká šunka :D) a co se týče věcí, hlavně hadérek (ale ty aspoň kupuje ve slevách, když může). Na druhou stranu je fakt, že teď mám pocit, že mám těch věcí hodně. Mám třeba hodně bot a už ztrácím přehled, jaké vlastně mám. Mám příliš bot! Který heterosexuální chlap tohle může říct?? O oblečení ani nemluvím.
 

Nevěsta je v tomhle ještě ale zlatá, nedávno jsem byl na kus řeči s bývalým kolegou z VŠ, který má mnohem vyšší plat než já a nic ušetřit nedokáže - při změně práce si musel půjčovat od přátel. A to žije sám a žádnou hypotéku nesplácí. Má tento svůj životní styl, který není nic pro mě. Díkybohům za teď-už-spořivou Milovanou.

V práci jsem od té doby dostal přidáno jen jednou, ale i to mě dost potěšilo. Jsou lidi, kteří nedostanou přidáno mnohem déle, než já tam vůbec pracuju. Pořád je to ale na Prahu docela podprůměr. Ale s mým šetřením jsem naspořil docela hezkou částku.

Takže se dostávám k pointě tohoto článku, proč to celé vůbec sepisuju: celý život šetřím jako dement a stejně na byt v Praze asi nedosáhnu.

Ne že bych toho litoval. Nemám chuť se vrátit o 7 let zpátky a začít utrácet, co se do mě vejde, kupovat si věci a utrácet, kde se dá. To vůbec. Ale všechno jsem to dělal s vidinou toho, že jednou se ty prachy budou hodit - až budu chtít vlastní bydlení v Praze.

Houby.

Jako já věděl, že to bude špatný, člověk si občas čte ekonomické články a tak, žejo. Jen je v tom rozdíl o něčem *vědět* a pak to opravdu *zažít*, jako když vidíte hlad a bídu někde v zapadlé vesnici v Africe v televizi a když se tam pak podíváte na vlastní oči.

Předevčírem jsem to začal řešit s mým finančním poradcem (z určitých důvodů mu důvěřuju) a čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že je to v hajzlu. Což o to, kdybychom měli svoje přímy oba, já i nevěsta, tak tu hypotku krásně utáhneme. Jenže my počítáme cca do 2 let s dítětem, a to ten jeden příjem vypadne. Mateřská a rodičovská to moc nepokryje.
 

Čili bychom byli po odečtení splátky hypotéky jen s velmi malými příjmy. A s malým dítětem, které není moc levná záležitost, že.

Nechci s dítětem živořit. Chtěl bych mu dopřát aspoň částečně komfort a jistotu, jaké jsem měl já (hračky, LEGO, něco předpřipraveno na spoření atd.) Už takhle jsem polovyléčený škudlil - nedokážu si představit, co by se mnou udělalo vědomí, že teď musím šetřit ne proto, že chci a dělá mi to dobře, ale protože jinak budeme v háji. Brrrrr.

Taky bych chtěl potomkovi předat něco hmotného, téměř splaceného. Nejen kopie 30 nájemních smluv uzavřených na rok s pokornou nadějí, že tento rok nám majitel smlouvu opět prodlouží (viz předchozí článek).

Tak jsem to probral s Milovanou a finančnímu poradci vyložil karty na stůl úplně, i s našimi příjmy a tak a jsem zvědavý, jestli něco vymyslí. Je hrozně zajímavé, jakou má ten člověk nyní nad námi moc. Žádná vrchnost, žádný kněz, ale finanční poradce a banka nyní určují směřování běžných lidí. Heh. Tedy s výjimkou těch, kteří toto řešit nemusí a které upřímně nenávidím :D :D :D

Když jsem poradci upřímně popisoval naši situaci, měl jsem podobný pocit, jako když jsem odevzdával nějakou důležitou práci do školy :D (souvislost se školou). Ty pocity byly podobné, když jsem nad tím dnes v noci přemýšlel, času jsem měl dost. Je zajímavé, jak je člověk v takových chvílích kreativní. A když mi poslal ten předběžný výpočet, měl jsem pocit, jako bych právě propadl a musel opakovat ročník. Jako bych selhal.

V noci jsem vypřemýšlel tři možnosti:

1. Snížit ještě více požadovanou cenu bytu (ale to bychom už vážně šli do něčeho hrozně mrňavého či příliš daleko od Prahy) 3. Najít si při současném zaměstnání nějakou brigádu. Je pravda, že poslední 2 roky chodím z práce domů velmi "v pohodě", takže bych teoreticky úvazek navíc zvládl. To by ale s příchodem dítěte asi také skončilo

4. Být pořád v podnájmu a peníze investovat někam jinam, do nějakých fondů a tak

Nepořizovat si dítě nebo se stěhovat k rodičům nejsou vůbec přijatelné varianty.

Nejschůdnější se mi teď jeví varianta číslo 2. Vykašlat se na pohodou práci a jít někam, kde bych měl jistotu, že to celé sám utáhnu. A psychicky se obrnit vůči psychopatickému pracovnímu prostředí, který je všude relativně běžný. Poradce odpověděl, že doporučuje jít do té hypotéky, ale nevím nevím.

DO IT FOR HER

Přemýšlím, jestli jsem mohl udělat něco jinak. Mohl jsem odejít ze současné práce už dřív a najít si něco dobře placeného. Ale když ona tu je teď opravdu pohoda a jsem tu spokojený. Nebo jsem hypotéku mohl řešit dřív, jenže to jsem zase neměl tolik našetřeno.

V posledních letech se mi hodně začala líbit filozofie stoicismu, v tomto případě se dá využít ta myšlenka přípravy na ten nejhorší možný výsledek. Jakože se psychicky připravujete na to, že něco dopadne úplně nejhůř (takové to skautské "buď připraven"!) Jeden německý profesor to dotáhl do praxe tak, že si řekl, z čeho má největší strach. A odpověděl si, že z vyhazovu z práce a života na ulici. Tak šel dobrovolně rok dělat profesionálního bezdomovce. A po téhle zkušenosti, kdy už věděl, že by tento nejhorší možný scénář zvládl, mu to už nepřišlo tak hrozné. Věděl, že by to zvládl, tak co se nervovat. To se mi hrozně líbilo, ale myslím, že Nevěsta by do něčeho takového se mnou nešla :D
Opravdu bych řekl, že mě stoicismus psychicky posunul hodně dál. Pokud byste někdo chtěl, dejte mi vědět a já vám pošlu výpisky z materiálů, které jsem o stoicismu načetl.