"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

atraktivnistrasilka: Ha, ha. Já už svoje pacienty znám a vím, kdo rád kecá a kdo si chce jen lehnout do křesla a nechat se trýznit. Akorát někdo je ukecanej až až, to trochu vadí, protože pak nemůžu pracovat. Já lidem spíš teda říkám, co se chystám dělat, než že bych kecala z cesty o počasí a tak, leda že toho člověka znám i soukromě.
Když jsem ještě chodila ke kadeřnici, tak jsem věděla, že byla ráda, že mohla jen pracovat bez kecání, takže jsme se ani jedna nemusela nutit do nějakého zdvořilostního povídání a bylo to fajn.
S kosmetičkou kecáme hodně, ale tam nás spojuje ta práce s lidmi a vyprávíme si historky.

Jinak, pokud tedy budu mluvit za zubárnu, kde pracuju... Tak si tam o divných pacientech povídáme - není to pomlouvání, spíš se varujeme. Jakože když o nějakém pacientovi víme, že je určitým způsobem (nebezpečně) divný, tak jeden druhého varujeme, ať si ho třeba neobjednáváme na večer - to většinou varuje doktor mě. A podobně. Pak si vyprávíme historky zábavné - třeba jak mi jeden pacient řekl, že ho sexuálně vzrušuje pískování... No, mám toho v záloze fakt dost, práce s lidmi je radost. A u sdílení takových věcí se zasmějeme, je to terapeutické. Několik hodin v kuse komunikovat s různými lidmi je totiž o mozek.