"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

atraktivnistrasilka: Nedodržování základních pravidel je na palici. Nejvíc tohle jede v kancelářích, kde nepracují zdravotníci. Nemyslím to špatně. Lidi pracující mimo zdravotnictví si často neuvědomují tíhu toho povolání, kdy víš, že děláš něco strašně rizikového, a představuješ tedy riziko pro své nejbližší. V konečném důsledku ale není o nic méně rizikové být několik hodin v jedné místnosti s několika lidmi než kupříkladu pracovat jako ambulantní pediatr. Rozdíl je ta ochrana. Slyším to odevšad, že kanceláře ve velkém na všechno kašlou. Pak se ale nedivím ničemu. My u nás v zubárně chodíme v respirátorech i po ordinační době, kdy už u nás nejsou pacienti.
Jakkoli nechci všechny kanceláře házet do jednoho pytle (proboha ne. Spíš je tam ten jev salámismu častější), dám za příklad svého milého. On je v tomhle zodpovědný, asi jako píšeš Ty, že v kanclu nosíš roušku. Má home office, ale víkendy teď jezdil do firmy pomáhat osobně. A tam se na všechno hrozně kašle. Člověk by to u firmy těch rozměrů (a ještě se svou sebeprezentací) nečekal, ale je to tam úplně děsný, a trnu, kdykoli tam jede. Roušky tam samozřejmě nikdo moc nenosí, a ani to nikdo úplně neřeší. Hlavně makat, že jo.

Přeju, ať všechno a všichni dopadnou OK. Já se přiznám, že se covidu bojím podobně jako na začátku, úplně jsem neotupěla. Modlila jsem se a do teď se modlím, abych nemusela prezenčně do školy, protože si myslím, že by to byl rozsudek. Myslím, že se tomu v tomhle semestru úplně nevyhnu, bohužel. Asi to zní vtipně, když dělám takovou rizikovou práci (zatím tedy jen praxi), ale tam se chráním respirátorem FFP3, který v osm ráno nandám a ve čtyři sundám. Ve škole to takhle fungovat nebude. Bojím se sobecky i nesobecky, protože jestli to dostanu, chytí to máma i babička, a to bude průser, strašnej průser.
Na očkování ani jako student zdravotnického oboru nárok nemám, je mi kousek přes dvacet, takže to vidím (i s přihlédnutím k tempu vakcinace) zhruba za deset až patnáct let. Tudíž toto také není cesta. Jsem na to všechno fakt zvědavá. Připomíná mi to začátek nějaké dystopické knihy.