Tentokrát o lásce

Vždycky jsem chtěl všechno dělat dobře. Řekl bych, že na tom má lví podíl má výchova a touha udělat radost rodičům, která se pak přenesla do mé poslušnosti vůči autoritám. Jojo, kdybyste si otevřeli Ottův slovník naučný pod pojmem "konformista" byste nalezli moji fotku.

Dělat věci dobře byl pro mě vždycky způspob, jak docílit toho, aby mě měli lidi rádi. Jasně, člověk se musí otáčet, ale když děláte věci pořádně, lidé to ocení! Být dobrý syn, student, přítel, zaměstnanec, člověk... to pro mě vždycky bylo zásadní. Antičtí stoici apod. by ze mě měli radost, ctnosti a dobrý život byl většinou jejich ústředním tématem.

Takové pojetí je lákavé, protože když se nad tím zamyslíte, tak vám to pak dává krásný návod na to, jak se chovat. Dělej to, co je dobré, nedělej to, co je špatné - a vždycky si budeš vědět rady, jak se zachovat, aby ses pak mohl podívat sám sobě do očí.

Je konec pásmu dní, ráno už nespatřím
Prstýnek zásnubní na můj prst nepatří
Vanu si napouštím a skočím za Aidou
Vylezu na poušti - ráno mě nenajdou

Šlo to tak daleko, že jsem se docela dlouho odmítal smířit s myšlenkou, že ne všechno je nutně černobílé a že občas prostě dobré rozhodnutí neexistuje. To mě upřímně trochu děsilo, proto jsem si to odmítal připustit, protože by to ohrožovalo celý můj koncept dobra (to jsem tehdy dejme tomu chodil ještě na střední). Teprve později mi došlo, že je to trochu složitější, že někdy jsou dobří lidé se svými (oprávněnými!) zájmy na opačných stranách barikády, a potom jde celá tahle záležitost do hajzlu.

Tak si vezměte vztahy. Tam je prostě člověk takový, jaký je a změnit se může jen do určité míry. I když se třeba Alain de Botton nebo Gary Chaplain snaží ukázat, že čím více toho víte o lásce, tím méně záleží na tom, koho se rozhodnete milovat. Já s tím souhlasím do určité míry. Ale ve vztahu jsou vždycky dva.

Přiznám se, že mě docela mate a skličuje, tahle určitá bezmoc, kdy prostě některé věci druhému nedokážete (neumíte?) vysvětlit tak, aby vás pochopil a věřil vám. Když některá moje slova, o kterých čekám, že budou mít určitou odezvu, mají odezvu úplně jinou, popř. žádnou. Vždycky jsem spoléhal na komunikaci - a od té doby, co jsem si přečetl těch Pět jazyků, nejen na slovní - ale ta mi teď nedokáže pomoct. Nebo jí já nedokážu patřičně použít. To mě ničí.

Jak být dobrým přítelem, když ve vztahu nejde úplně přesně říct, co je dobré? A zda je vůbec dobré, když ještě trvá? Já takhle zachraňoval cca 10 let manželství mé mamky a otčíma. Asi jsem to dělal ze strachu ze změny (co kdyby se rozvedli + rozvod rodičů jsem nesl dost těžce, takže jsem to možná nechtěl zažívat znovu, byť starší) a lítosti. Ale teď vidím, že to, že jsou pořád spolu, možná není úplně dobře.
Co když je něco zlé občas opravdu pro něco dobré? Do jaké míry může vlastně člověk druhého pochopit? Jak moc má smysl se kvůli vztahu měnit? Jak poznáte, že vás ten druhý opravdu miluje? Jak druhého přesvědčíte, že ho opravdu milujete? A že to všechno neděláte jen proto, že nechcete být sami? A co na to Jan Tleskač??

tl;dr: Dobře si rozmyslete, s kým si případně pořídíte hypotéku, psa nebo dítě

A kdo z nás si může vážně v klidu říct,
Že na svý černý duši nemá nic
Ten slyší v dálce bonga znít
Kolikrát se ještě vrátím, abych žil
A co jsem nezvlád napravil?
Chtěl bych to spláchnout jednou rád