O utrpení aneb Pacholek

Možná mi skončí moje dosavadní válení doma, ale to se ukáže až v pondělí, pokud se domluvím s potencionálním zaměstnavatelem na podmínkách spolupráce (čti: na mzdě :D)

Do té doby si ale stále ještě užívám svobody, kdy téměř třetinu svého času nemusím trávit v práci :D A tak si tak opět čtu trochu náročnější literaturu, beletrii si nechávám na potom.

Aktuálně tedy čtu Hypotézu štěstí od Haidta a mj. mě tam zaujala kapitola o tzv. post-traumatickém růstu, který už zmiňuje např. Achor ve Výhodě spokojenosti (kdo ode mě máte výpisky, tak možná víte, o čem je řeč).

Zkrátka to je o tom, že i osobní tragédie a traumata mohou (zde je velký důraz na "mohou") mít na člověka a na jeho osobní růst pozitivní vliv. Záleží to samozřejmě na daném člověku a dané situaci, ale v mnoha případech lidé zjistí, že za

a) vydrží víc, než si mysleli (což jim dodá sebedůvěru)
b) mají kolem sebe lidi, kteří je mají rádi a kteří jim v té nouzi pomůžou
c) se jim mění životní priority (prožít každý den naplno)

V takových situacích pak lidem hodně pomáhá se svěřit - lidem, deníku, blogu, klidně i diktafonu, prostě to ze sebe dostat. Viz i tento můj článek z roku 2011. A taky pomůže, když ve svém utrpení naleznou nějaký smysl.

To o smyslu tvrdil už Frankl v A přesto říci životu ano. Frankl sám prošel koncentračním táborem a na jednom místě zmiňuje zvlášní věc, totiž že koncentrák lépe snášeli křehcí, zato ale duchovněji založení lidé. Že ti "materiálněji" založení (byť třeba fyzicky silnější a odolnější) to snášeli hůře, protože jim byly odňaty jejich materiální statky a tím pádem i hodnota vlastní osobnosti, kterou z ní odvozovali. Duchovněji založení lidé, kteří věřili v něco, co materiálno přesahuje, to v tomto smyslu měli snesitelnější.

Dát smysl svému utrpení fakt pomáhá, ať už to berete jako zkoušku, poučení nebo trest od Osudu, Boha, Vesmíru, je to fuk. Člověk má podle Frankla vždy možnost svobodně se rozhodnout, jak se zachová - a to i v koncentračním táboře, zda si uchová svou lidskost a důstojnost, nebo zda se z něj stane "typický koncentráčník". Pokud má lidský život nějaký smysl, pak ho musí mít i utrpení. Utrpení činí lidský život kompletní. Když člověk neměl vnitřní oporu, snadno pak tlaku koncentráku podlehl. Ta opora právě spočívala v budoucím cíli - na někoho čekala doma rodina, na jiného jeho vědecká práce. Důležité bylo, aby člověk věděl, PROČ má to utrpení snést - aby se mohl vrátit domů k rodině, nebo dokončit nějaké své dílo, znovu rozjet firmu atd. Na každého člověka někdo hledí, ať už živý nebo mrtvý, a ten čeká, že vězni nebudou trpět (a umírat) uboze, ale hrdě.

Slovy Dostojevského (kterého taktéž Frankl cituje) "Bojím se jen jednoho, totiž že nebudu hoden svého utrpení." Pokud bych si měl kdy něco nechat vytetovat, tak asi tuhle větu.

To jsou hrozně hustý myšlenky, abych tak řekl - zvlášť když víte, že je psal člověk, který si tím koncentrákem fakt prošel. Frankl bere utrpení jako vnitřní výkon, svobodnou volbu, jak se k němu člověk postaví, ať už jde o nepříjemného šéfa v práci, nebo úmrtí v rodině.

Proto jsem vlastně ty knížky výpiskoval (kdo byste výpisky chtěl, dejte mi vědět) - abych si ty myšlenky mohl v první řadě ZAPAMATOVAT. A teprve tehdy bych podle těch znalostí mohl začít měnit i svůj život v praxi. Jenže to je pochopitelně hrozně těžké, člověk si nevystačí jen se silou vůle a tím, že si řekne "Tak, a ode dneška se nebudu nervovat/užírat neúspěchem z minulosti/bát lidí... ale začnu se mít víc rád atd."

Takže jak se opravdu změnit? Jak se svým životem něco udělat? Haidt předkládá krásnou metaforu jezdce na slonu. Jezdec je naše racionální vědomá část mysli, zatímco slon je ta skrytá automatická a nevědomá část. Jezdec si může říct, že odteď se změní, ale pokud k tomu pomalu a postupně nevycvičí slona, moc dlouho mu to předsevzetí nevydrží. Knížku ještě nemám přečtenou (a zvýpiskovanou) celou, ale opět, kdo bude chtít, tak mu to pošlu.

Podobně to píše i ten Achor ve Výhodě spokojenosti (např. u Pravidla pěti sekund atd.) Je fajn vidět, jak se ty různé knížky a vědomosti dají různě propojit.

Doufám že je to srozumitelné. Tenhle článek píšu ze dvou důvodů. Za prvé, kvůli velmi smutným článkům jistých Píšáků, kteří teda schytávají docela jobovky.

Za druhé, nedávno jsem náhodou objevil blog týpka (ODKAZ), který měl se svou přítelkyní vážnou dopravní autonehodu (kterou sám nezpůsobil). Je to blog o tom, co následovalo potom (nehodě je věnován jen první článek). Je to psáno čtivě, zábavně, občas s nadsázkou. Je krásně vidět, jak "zdravě" se k tomu autor blogu postavil - a předpokládám, že nečetl ani Haidta, ani Frankla, ani Achora (teda nevím, třeba jo, nechci mu křivdit :D)

Samozřejmě je to občas trochu nechutné, ale není tam nic, z čeho by se vám vyloženě zvedl kufr... i když jíst u toho asi moct nebudete. Já si to vždycky čtu s takovým tím nervózním smíchem, který mám vždycky při darování krve, když do mě zapíchnou tu obří jehlu :)

Tak ještě jednou, kdo byste chtěl, nabízím výpisky ke knížkám A přesto říci životu ano, Výhoda spokojenosti, Moc a zlo (Zimbardo), Pět jazyků lásky (Chapman) a až budu mít kompletní, tak i Hypotézu štěstí. Ideálně by vás ty výpisky měly namotivovat si přečíst ty knížky celé (nebo aspoň nějaké části, které vás zajímají).