O nebezpečí

Před cca dvěma hodinami jsem byl málem svědkem dopravní nehody. Zm-d za volantem vjel v celkem vysoké rychlosti na přechod, na který nemohl vůbec vidět, a málem srazil chlápka s malým synkem. Inu, byla zácpa a pospíchal(a). Dement.

Moje mamka je hodně opatrná žena, zejména co se týče svých dětí. To je myslím přirozené u každé matky, ale u mojí mamky je to tak trochu víc. Trochu dost. A po tom, co umřel můj táta, se to spíš zhoršilo. Každou smrt a neštěstí prožívá mnohem hůř než většina lidí. Když nám umřel pejsek, který s námi byl 10 let, několik dní nemohla jít do kuchyně, protože za sebou automaticky neslyšela ťapkání paciček.

Takže když jsem byl minulý týden na návštěvě a byl jsem tam půl dne sám a měl jsem za úkol vyvenčit psa, nechala mi lístek, co si mám udělat na snídani (maminka.avi) a že nemám na psa zapomenout - a na lístek mi napsala, abych nepřecházel přes ulici. A myslela to z legrace tak napůl.

3:59
"Ale jak se dostaneme na hřiště? Mně máma zakázala přecházet ulici."

Samozřejmě jsem si z ní pak dělal srandu a když jsem jí pak volal, jak se jim líbí v Praze, tak jsem se loučil se slovy "Hlavně nepřecházejte!"
Maminka je prostě starostlivá, no, co vám mám říct.

Na druhou stranu spousta lidí řídí jako kreténi, to není žádná novinka. A nejenom nedom-rdi od narození, ale v určitých situacích i "normální lidi", kteří jsou ale v nějakém psychickém presu (pospíchají, jsou vystreslí, vynervovaní...) Takový člověk pak taky občas zariskuje a jak to někdy dopadá se můžete podívat v televizi.

Když jsem chodil do první nebo druhé třídy, tak mě vždycky neskutečně deprimovalo dopravní zpravodajství. Vždycky tam ukazovali statistiky dopravních nehod a VŽDYCKY tam byly nějaké smrťáky / velmi vážná zranění.

A mně to vždycky přišlo hrozně líto, ta představa, že člověk někam odjede a už se nikdy nevrátí. "Někdy ten kdo spěchá, se domů nevrací."

Bojíme se lvů, ale aut ne, říká Marek Orko Vácha ve své přednášce Společenstvo obětí. Přitom daleko větší smysl by dávalo mít z aut docela slušnou hrůzu. Pamatuju si instruktora na první hodině v autoškole, který mi říkal, že auta není potřeba se bát, člověk musí mít na paměti, že s ním snadno může zabít sebe a někoho jiného.

Škoda, že tenhle přístup nemá víc lidí, ideálně 100%.

To se pak machruje na dálnici, jaký má člověk reflexy a silný auto - 1000x risk vyjde, ale po 1001 už to vyjít fakt nemusí.

A pokud jste zažili nějakou situaci, kdy šlo o zdraví, tak víte, že to je zážitek, který si pak málokdo chce zopakovat. Právě minulý týden, jak jsem byl doma, jsem byl ve svém městě darovat krev a nějaká paní tam po odběru omdlela. Já jsem byl v čekárně a čekal jsem, až si mě zavolají na samotný odběr a ona tam seděla už po odběru a najednou se začala hrozně třást - jakoby měla epileptický záchvat. Vypadalo to fakt děsivě. Hned k ní přiběhla jedna paní a volala, že má paní asi záchvat a já se zmohl jen na to, že jsem se naklonil do odběrové místnosti a zavolal jsem takovým slabým přiškrceným hlasem "Pomoc!"
V tu ránu tam u ní byl doktor a 4 sestry a křísili ji (slečna nakonec byla OK, ale k dalšímu odběru už ji asi nepustí).

No a jen tahle "maličkost" mě hrozně rozhodila. A teď si představte, že stojíte na přechodu pro chodce a máte před sebou přejetého malého kluka a jeho tátu.

FUCK. THAT.

Resumé zní, jezděte opatrně, jezděte defenzivně, nejezděte vypsychlí a vystreslí a i na přechodu pro chodce se rozhlížejte, i když máte zelenou. Že máte zelenou neznamená, že tam nikdo nevjede.

Ještě na závěř zmíním užitečnou aplikaci ZÁCHRANKA, o které jsem se dozvěděl náhodou z Nového prostoru - zmiňoval ji tam plavčík. Aplikace jednak obsahuje rady ohledně první pomoci a hlavně, můžete se přes ní jednoduše dovolat o pomoc (to když si ve stresu nevzpomenete na číslo 155) a po skončení hovoru pak záchranářům přijde SMS s vaší GPS polohou.