"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

iva: To bude nejspíš tím, že máme trošku rozdílný vkus
A to přece vůbec nevadí.
Mě zas nic neříká třeba Klub rváčů, protože existencionální dramata o lidech znechucených svým dokonalým životem mě prostě neberou. Mě nebavil ani Velký Gatsby a například Útěk do divočiny jsem doslova přetrpěla kvůli dokonalé přírodě a skvělé hudbě, protože mi hlavní hrdina přišel jako sebestřednej kretén a (popravdě), že skončil jak skončil probudilo mé zlé já, které si říkalo: "Dobře ti tak, milý blbče. Po čem sis škemral, toho se ti dostalo."