"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

atraktivnistrasilka: Já se přiznám, že to tak často aplikuju - ale jen pokud nespím vedle někoho, protože pak je to rušivý element pro všechny, a to nechci.
Nedělám to ani tak proto, že bych si chtěla oddalovat ten okamžik. Dělám to ve dny, kdy cítím, že před tím, než opravdu vstanu z postele, budu potřebovat čas. Mívám dny, kdy se prostě potřebuju probrat, než si vůbec sednu, jinak to se mnou na tuty plácne... A právě se bojím, že bych u toho "probírání" mohla usnout zas. Už se mi to jednou stalo. Většinou vstanu normálně, ale neboť nejsem konstruovaná na vstávání v 5 (protože večer dřív jak o půl jedenácté neusnu, když jsem zdravá a nijak extrémně unavená), což dvakrát do týdne musím... je pro mě tohle řešení. Ale jak říkám, když je někdo vedle mě, třeba můj milý (což se teda moc nestává, a když jo, vstává dřív on a nebo nastejno), nechci být za rušivku a zvonění neposouvám.