"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

hroznetajne: Godot je super, já si ho vždycky spojovala s divadelní hrou Židle, obě díla mi přišla na podobný námět a s podobnou atmosférou. Takové znepokojující...
Co si pamatuji, hodně mě zasáhla knížka Růže pro Algernon. Zabývá se otázkou lidské inteligence, hodně zajímavé!!! Jinak "zabrat" mi daly vždycky Orwellovy knihy (hlavně 1984). Ale nemůžu asi říct, že bych změnila způsob života po dočtení nějaké knihy. Spíš asi hledám knížky a filmy, které vystihují to, jak koukám na svět, než aby ten pohled vyloženě měnily. Pro mě je nejvíc film Amélie z Montmartru. I tak je to stále film, který přesně říká, kdo jsem a hrozně mě uklidňuje na takové věci koukat. Stejně se cítím třeba po Kunderovi. Vždycky se cítím víc pochopená, jeho postavy nejsou odhodlaní hrdinové, ale tak trochu slaboši nebo ubozí tvorové (což vlastně lidi dost často jsou).