Mám strach

No, strach... Spíš obavy. Bez legrace. A o koho? Právěže o všechny.

Nedávno jsem přečetl jednu knížku do školy a dal si pár věcí do souvislostí. Knížka se  zabývala moderní skepsí (život nemá smysl, žádná pravda ve světě není!), na kterou odpovídala životem v pravdě (život má svůj smysl, žít je dobré, pravdivé).

Podívejte se třeba na váš stůl. K čemu je? Abyste si na něj dali počítač, věci, mohli na něm psát. Slouží vám. Stejně jako všechno ostatní ve vašem bytě. Máte k těmhle věcem nějaký hlubší, osobní vztah? Těžko. Ledaže by to byl dárek od někoho blízkého, nebo byste dotyčnou věc sami vyrobili. Kdyby vám ukradli televizi, asi byste plakali nad finanční škodou, ne nad tím, že jste TU DANOU televizi měli rádi.

Člověk nemá (vlastně ve městě ani pořádně mít nemůže) ke světu vztah založený na úctě. Věci, které ho denodenně obklopují vyrobil člověk pro to, aby vám sloužily. Nic posvátného na tom není. Od tý doby, co nám zvěrozvěsti začali vypalovat posvátné háje (ve kterých lidé neuctívali přírodu jako takovou, ale POSVÁTNOST, která se za ní skrývá... něco jako měli vztah ke světu třeba indiáni) a začali prohlašovat (věrozvěsti), že v přírodě bůh není, že je jen v kostelích... tak od té doby je svět těžce sekularizovanej ("odsvětštěnej"). Není na něm nic posvátného, ani na přírodě ne. Prostě tu je, jako my, octli jsme se tu, bez hlubšího smyslu.

A tenhle názor právě krásně obhajuje tzv. panský postoj ke světu. Když příroda ani svět ani nic nemá smysl, proč bychom si to tu nemohli užít? Kdo nám může zabránit v nekontrolovaném plenění přírody? Odpověď zní: Nikdo.

Vždycky jsem si říkal, že jsem divnej, když děkuju tiskárně za to, že mi něco vytiskla. Nebo že se omlouvám mikrovlnce, když příliš prásknu dvířkama. Teď vidím, že jsem prostě- aniž bych byl filozofie znalý!- odmítal tenhle postoj ke světu a projevoval úctu věcem za to, že mi slouží. Bez otázek, bez stížností, bez hodnocení. To si zasluhuje úctu, ne? (Znáte básničku Věci od Jiřího Wolkera?) Stejně tak v přírodě, myslím, že na tom budeme podobně- doufám, že se tu mezi váma nenajde nikdo, kdo by bezdůvodně zašlápl třeba ještěrku, když ji někde uvidí. Je to to samé, člověk má pocit, že je dobré, že ještěrka žije...

Specializace je fajn věc. Zvyšuje produktivitu a snižuje náklady, viz. pásová a manufakturní výroba. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že dneska nikdo neví, jak se vyrábí obyčejná tužka. Přesto jsou miliony tužek každý den vyrobeny. Jakto? Protože to nikdo vědět nepotřebuje, každý zná jen tu "svoji" část výrobního procesu a co se děje dál ho nemusí zajímat.
Ale specializace má i svou stinnou stránku. Člověk vymyslí spalovací motor, dělník ho sestrojí, obchodník ho prodá, řidič ho užívá. Kdo nese odpovědnost za dopravní nehody a tisíce zabitých lidí denně? Nebo líp, kdo je zodpovědný za znečištění ovzduší? Vy, protože auto používáte? Dělník, protože ho sestrojil? Zaměstnavatel, protože dělníka zaměstnal? Jean Renoir, který ho vymyslel? Nebo někdo jiný?

Odpovědnost v celém výrobním procesu se nám jaksi ztratila. A kde není odpovědnost, těžko se hledá vina. Vzpomeňme na Druhou světovou válku. Důstojníci německé armády se většinou hájili tím, že prostě jenom plnili rozkazy...

Panský postoj ke světu, odsvětštění světa, drancování přírody, zamlžení odpovědnosti. A proč to všechno? Aby si lidi (tedy alespoň ta jedna třetina co netrpí hladem) mohli koupit 4 televize. Kupuj, kupuj, kupuj! Kup si co největší televizi a budeš šťastný! Pořiď si to nejdražší auto, a budeš za frajera! Pij tuhle limonádu a lidi tě budou mít rádi! Hlavně kupuj, kupuj, kupuj, protože když nebudeš nic kupovat, klesnou zisky a o zisky nám jde především.

Ženská mi volá na mobil a nabízí mi nějaký výhodný tarif s tím, že získám mobil zdarma. Tedy... volá mi na mobil a nabízí mi mobil zdarma. K čemu by mi probohy byly DVA mobily?? A lidi tomu naneštěstí většinou i věřej. Věřej tomu, že když budou víc vydělávat, budou šťastnější. Že když budou mít doma víc televizí, víc oblečení, víc mobilů, víc všeho, tak naplní svůj pseudosmysl života a budou šťastní. Bohužel jsem si nevšiml, že by s počtem televizí nějak souvisel pocit lidského štěstí. A to se pak lidi ptají- jaktože nejsem šťastný? Co jsem udělal špatně? A jsou logicky celkem zklamaní. A pak říkají: VŠECHNO JE LEŽ, ŽIVOT NEMÁ SMYSL! A jdou se utěšit tím, že si něco koupí. Třeba. Nebo začne fetovat, děvkařit, spáchá sebevraždu.

Lidská představivost a touha po blahobytu je nekonečná.
Jenže tohle o planetě Zemi neplatí. Ta je konečná a může nám nabídnout jen omezené množství zdrojů. Jak dlouho to takhle půjde dál? 100 let? Míň?
Takže už chápete proč mám obavy? Kdybych tu měl jmenovat všechny věci, který můžou zapříčinit konec světa tak, jak ho známe, byl bych tu do zítřka (malá ochutnávka u Valacha)

A tohle všechno mě dostalo. Jak mám probohy teď v tomhle světě fungovat? Jak se mám učit? Jednat s lidmi? Odpovídat na otázky "tak co, jak jde škola" jako by na tom v tomhle úhlu pohledu snad záleželo?

Je to jako byste byli kapitánem na Titanicu a věděli, že za dvě hodiny půjdete ke dnu. Pomoc se k vám dostane až mnohem později, takže je jasné, že to většina lidí nepřežije. A v tom k vám přijde nižší důstojník s tím, že dejme tomu došlo kafe.
...
Chápete? Za chvíli totiž lidem v horním salonku bude chybět tak trochu víc, než jenom kafe.

Zabývám se něčím, čím bych se zabývat ani neměl (místo toho bych si měl jít něco koupit) a řeším něco, co ani vyřešit nemůžu. Takže bych se tím správně ani neměl trápit, ale... stejně mě to štve. Asi to zní absurdně, ale mám z toho fakt pitomou náladu, nemůžu pořádně spát a nemůžu ani pořádně jíst, což je vzhledem k tomu, že se už tři roky snažím nabrat svalovou hmotu, celkem debilní.
Měl bych to nechat plavat? A užívat si života, dokud tu jsem? Kapitán Titanicu, který si tváří v tvář smrti užívá jízdu na největší lodi světa... to je zajímavá myšlenka.
Vždycky mě dostávaly ty otázky, který nám dávali na základce v občance- test osobnosti či co a byla tam otázka: Jste na diskotéce a začne hořet. Co uděláte?
Jak mám sakra vědět co bych udělal? Zpanikařil bych a snažil se dostat s ostatníma k východu? Nebo bych propadl depresi a vyznal city platonické lásce, se kterou bych tam byl? Nebo bych si zachoval chladnou hlavu, zorganizoval přátele a ostatní a pokusil se je dovést bezpečně k východu?
Teď jsem v podobné situaci.

Jediný co mi jakž takž pomáhá je cvičení, předevčírem jsem cvičil + ještě dováděl s Lucinkou tak, že jsem se z toho málem pozvracel. Ale pak mi bylo fajn. A ještě dneska se pořádně nemůžu hýbat. Ale pomáhá to.
A vlastně si o tom nemám ani s kým pořádně promluvit. Ani s rodinou. Proč? Nerozuměli by tomu. Už úplně vidím ten rozhovor, který by skončil něčím jako "a co škola?" To v tom lepším případě, v horším případě bych se setkal s posměchem a mávnutím rukou "Ale prosímtě!"

Přátelé? Možná. Nevím, není jich moc, kteří by byli ochotni něco takového poslouchat (a už vůbec ne s tím něco dělat).

Tak to píšu aspoň sem, abych měl pocit, že ASPOŇ NĚCO dělám. A až pak eventuelně stanu před "Tím, nad co nic většího nemůže být myšleno" a ono mi přečte seznam hříchů a dojde k vině za konec světa a zeptá se mě: cos proti zkáze světa podnikl? Já odpovím: Napsal jsem o tom na svůj blog.
Třeba to pomůže.

Chováme se podobně jako ti němečtí důstojníci, kteří prostě jen plní rozkazy.

Proč jsme to sakra nechali dojít TAK daleko? Až sem, kdy se případná revoluce v myšlení (i kdyby bylo něco takového možné) neobejde bez ztrát mnoha milionů životů? Proč to nikdo nezarazil? No, odpověď je nasnadě. Protože by tím lidi přišli o zisky.

Hodně naivní otázka, kterou si kladu a která mi způsobila menší deprese: Jak změnit lidské myšlení na více "ekologické" (z myšlení CO NEJVÍC UŽITKU V CO NEJKRATŠÍM MOŽNÉM ČASE na JAK BYCHOM TU MOHLI KOEXISTOVAT S PŘÍRODOU V CO MOŽNÁ NEJVĚTŠÍ ROVNOVÁZE) s tím, že by při tom nikdo neumřel?

No, napadlo mě, že když platí peníze = moc, pak by bylo fajn stát se bohatým a slavným a začít působit na širší veřejnost. Jenže to je kravina. Tohle není dostatečný stimul, nikdo by mě v současné době neposlouchal a ti, kterým bych takhle kazil zisky, by se o mě asi hodně brzo "postarali" (zdiskreditovali). Krom toho neumím zpívat, nejsem sexsymbol a neumím ani hrát, takže ze mě Johny Depp asi nikdy nebude.

Tak co dál? Další možností by bylo stát se opravdu HODNĚ HODNĚ bohatým. Tak, že bych mohl ovlivňovat celosvětovou ekonomiku.
Tady si už jen decentně odkašlu.

Ještě by to šlo udělat tak, že bych využil situace, jak to udělal během hospodářské krize Hitler. Jenže to už by pravděpodobně lidi začali umírat a mně jde o to zvládnout to ještě předtím. Krom toho pochybuju, že bych něco podobného svedl.

Takže zbývá poslední možnost: Stát se bohem. No, bohem se člověk může stát jen dvěma způsoby: může se jako bůh narodit (to jsem trochu prokaučoval) nebo se za něj může provdat. Takhle se stal bohem Antonius, když si vzal Kleopatru. No, nevím. Možná se zajedu podívat do Egypta, až se to tam trochu uklidní, a pak třeba...
Dobře, takže tudy cesta taky nepovede.

Nebo nějakým velkým guru-myslitelem, který by ovlivnil miliony lidí... Buddha, Ježíš, Mohamed, Konfucius, Zlomený meč...
Eh.

Závěr? Jsme v řiti. Asi fakt. A když ne my, tak naše děti určitě. Planetu, kterou jsme zdědili a dostali do péče, jim předáme pořádně zprasenou. A čí je to vina? Ničí, vina se ztratila v procesu specializace... máme tu jeden téměř zničený přírodní systém a nikde žádného ničitele. Hehe.
Stačí, aby klesl počet včel ještě víc a máme po legraci (ještě pořád si myslíte, že je mobil fajn vynález?).

A co můžu udělat já, jakožto jedinec? Můžu se zabít, ale to bych si nechal asi jako poslední možnost. Můžu odejít žít někam do kolonie, která vyznává alternativní způsob života (autonomní, soběstačný), ale na to asi nemám cojones. Navíc bych si připadal tak, jakože jsem prostě utekl. Třetí možnost? Žít takhle dál... a čekat.

Ale na druhou stranu tu možná je naděje, i když se mi vůbec nelíbí. Za předpokladu, že existuje skupina lidí, která tahá za globální nitky (a já dám obě ruce do ohně za to, že tahle skupina existuje) tu máme šanci. Protože o co jde těmhle lidem?
O vládu, o kontrolu, o moc, o peníze. A pravděpodobně nebudou chtít vládnout zpustošené Zemi. Takže je i v jejich zájmu, abychom to tu nějak přežili. Nějak. Aby si mohli vesele mamonařit dál.
No, nic moc, ale je to pořád lepší než drátem do oka.

Každopádně tu JE východisko. Život MÁ smysl pro ty, kteří ho CHTĚJÍ vidět a hledají ho i jinde než v nákupních centrech. Stačí se jenom oprostit od toho přesvědčení, že se celý vesmír točí kolem nás. Že MY a JEN MY jsme ti, na kterých záleží.
1) Netočí.
2) Nezáleží.

Jakmile se člověk (paradoxně úplně tuctový, bezvýznamný človíček, jeden z mnoha miliard) sesadí z centra koloběbu života a začlení se DO KOLOBĚHU života jako jeho SOUČÁST...
Pak je na dobré cestě se své skepse zbavit. A možná, jenom možná, začne svět vidět trochu jinak.
Přestane pohazova odpadky kolem sebe.
Přestane plýtvat energií.
Přestane nesmyslně zvyšovat svoji spotřebu.
Začne se starat i o druhé, a naopak i druzí se začnou starat o něj.
Oprostí se od myšlenky, že peníze = štěstí. A začne hledat štěstí ve světě, kterého si začne vážit a začne ho chránit. V přírodě. V lidech. V sobě.

Tedy v dobru.

(Problém 1: paradoxně může zvýšená spotřeba papíru zvýšit množství vysazovaných lesů, ale to platí jen lokálně, o deštné pralesy v Amazonii přicházíme celkem brutálním způsobem.
Problém 2: Ne všichni ekologové jsou opravdu ekologové, někteří jsou jen svině převlečené za ekologa.)

Vždycky jsem říkal, že bohové pravděpodobně nejsou. Jedním dechem jsem ale v duchu dodával, že by to bylo super, kdyby něco takovýho existovalo. Něco dokonalého, nad člověkem, které ho pak bude soudit. Něco, co dokáže najít rozpuštěnou vinu, potrestá padouchy a odmění hodný lidi. A tak bude spravedlnosti učiněno za dost aspoň v jiné sféře existence.
Jo, to by bylo super... bylo by to fakt super.

(Tuhle písničku už postovala Kobliha, ale z trochu jiného důvodu. Takže ji sem přidám znova... mimochodem, tu fotku jsem pořídil já v roce 2008)