"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

atraktivnistrasilka: Dokážu to pochopit. Kdybychom tenhle rozhovor vedli před rokem, dejme tomu, asi bych řekla, že to mám stejně. Jenže poslední dobou začínám přicházet na to, že ač jako člověk těžce introvertní, potřebuju pracovat s lidma. To, do čeho se chystám vrhnout, mě pravděpodobně bude stát trpělivost, ale s tím do toho i jdu. Každej jsme prostě nastavenej jinak. Například moje babička nesnesla, aby bylo u nich v kanceláři ticho. O prázdninách si mě občas brala s sebou do práce, když měla kolegyně někde v tahu. Prý aby do ní měl kdo hučet.

A od čeho jsem asi Strašilka, když ne od strašení?