"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

iva: Já mám ráda sny, tedy, hlavně ty hezký, ale že bych si je zkoušela přivolávat, notabene si kvůli tomu nařizovat budíka o něco dřív, to zas ne.
Párkrát už se mi stalo, že jsem věděla, že to, co se děje, nemůže bejt doopravdy. Vlastně pokaždý to byly sny s babičkou, krátce po tom, co mi umřela.
Jednou seděla u sebe v kuchyni a strašně nechápavě na mně koukala, protože jsem jí objímala, přitom jsem brečela a smála se zároveň. Protože jsem věděla, že umřela a při tom byla živá. Zvláštní.
Další sen byl jen takovej kraťoučkej, někam jsme jeli na majáky, babi seděla na zadní sedačce a říkala mi: "Dávej pozor." A já věděla, že je mrtvá, ale to její varování jsem v tom snu brala jako dobrý znamení, jako že na mně dává pozor.
Ale připouštím, že jsem se vzbudila a pak se bála znovu usnout. Pokaždý.
Tak nevím, byly to lucidňáky nebo ne?