"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

tlapka: Do kamene tesat! S "aby lidi neřekli" bojuju hlavně se svou mamkou. Třeba když jsme teď spolu chodívaly na jumping. Pokud není hodně zima, necvičím v dlouhých kalhotech. No a jaká hrůza, beru si vyšší ponožky. Ty kotníčkové mi totiž nepřekryjí horní okraj tenisek, který mě bez ponožkové bariéry vždycky pořádně odře. No prostě katastrofa. Po roce jsem jí ještě nedokázala vysvětlit, že na té lekci, kde je nás při plném obsazení 10, si toho 8 bab vůbec nevšimne, 1 pochopí, proč to dělám, a ta poslední na to zapomene ve chvíli, kdy se z fitka rozejdeme.
Plus tisíc a jedna variace na podobná témata.
Ten boreček, co píšeš, to je snad nějaký prototyp. Nevidí si do huby. Myslím, že je to nějaká jejich vnitřní obrana, zdůvodnění vlastního chování. A hlavně jejich slovo a názor je univerzálně platný, vždycky si říkám, že by se měly prosadit jako zákony, když je zhřešení vůči nim takový hřích.
Poslední dobou si často vzpomenu na jednoho našeho učitele psychologie, solidní kapacity. Ale citát, který mi přichází na mysl, je úplně jednoduchý, srozumitelný a přímočarý. "Ať už se vám stane cokoli, tak se jen svět na chvíli netočil podle vašich představ". Když to řekl poprvé, říkala jsem si, že to je takový ten strašně obecný kec, co je sice pravda, ale to v tu chvíli neřešíš. A teď si říkám, hergot, to je pravda - a nic jiného. Ne, že bych z toho měla vždy radost.