Není co, není jak, není proč, není kam, není s kým

... není o čem.

Nechci se moc zbytečně vykecávat, protože tyhle řeči nikoho moc nebaví a já si pak vždycky připadám jakože fňukám. Tak vám to aspoň co nejvíc zestručním a doplním zábavnými multimediálními výtvory (obrázky, hudbou, videem :D)

Tak za prvné, nic mě nebaví. Jak zpívá tuhle Jarek, je to dost o ničem.

Je mi úplně jedno co je zrovna za den, ať je mnohými nenáviděné pondělí nebo tolik milovaný pátek, já jsem vůči těmhle věcem imunní. Všechny dny mám slité do jedné velké neurčité šedé hmoty, kterou tak nějak nezúčastněně proplouvám. Tak nezúčastněně, že kdybyste se mě zeptali, co jsem dělal včera, asi bych vám to popsal - protože všechny moje dny jsou dost podobné - ale vůbec bych si na to nevzpomněl, nevyvolal si to znovu ve vzpomínkách...

Ostatní lidi mě štvou. Štvou mě už tím, že po mně něco chtějí (většinou) nebo že jsou děsně happy jak dva grepy, nebo aspoň šťastnější než já (což není momentálě zas takové velké umění). Takže se jim snažím vyhýbat seč můžu a snažím se obklopit prací a pracovat, a když nepracuju, tak se na tu práci aspoň vymlouvat.
Zkusím dokončit školu už v nadcházejícím semestru, což bude docela výkon, protože jsem si uvědomil, kolik času mi vlastně opravdu sebere brigáda a prokrastinace. Ale aspoň se pokusím to hecnout, když to nevyjde, utrpí tím jedině moje hrdost (haha) a peněženka.

Jaktože jste šťastní, když já ne?? Co si to vůbec dovolujete?? :D

To, že se takhle uzavírám do své malé hezké bublinky má taky tu výhodu, že se postupně odnaučuju své prokrastinaci na FakeBooku - protože tam je těch lidí a jejich zaláskowaných fotešek neuvěřitelně plno. Došlo to tak daleko, že jsem si na něj zakázal víckrát než jednou denně jen tak na čumendu (kvůli škole, jestli se neřeší něco důležitého). A když se občas stane, že se automaticky podívám v rámci prokrastinace, naordinoval jsem si 20 kliků jako trest.
A nemusím snad říkat, jak moc se tímhle vším zvětšila moje produktivita... diplomka už se pomalu začíná rýsovat. 

A to je asi tak všechno, co jsem měl na srdéčku. Netěší mě nic, takže když mě nic netěší a na nic se netěším, zbývají mi aspoň ty povinnosti.

I když je pravda, že jediné chvíle, kdy se opravdu cítím naživu, jsou v tělocvičně. Jenže tam nemůžu být pořád, žejo. Ale je to fajn. (A tam mě překvapivě ty lidi až tolik neštvou, až na některý typy).

Nemusím snad říkat, že se mi nic extrémního neděje, mám všechno, co k životu potřebuju a tak, žádná katastrofa se nestala, jenom se pomalu ale jistě ubíjím nízkým sebevědomím a faktem, že se ze mě stává misogyn :D

A abych to nakonec trochu odhlečil, přidám veselou polskou písničku. Naprosto netuším o čem se tam zpívá, ale každá kapela, která má v názvu "porno" u mě má prostě nezanedbatelné plus.