Zlomenymec | Eeeeh

Jestli se vám zdá, že jsem se trochu odmlčel, pak ano, máte pravdu :D

Jednoduše řečeno, práce a zkouškové. Smrtící kombinace. Nervy mám úplně v kýblu.
Většinu času trávím tím, že sedím na posteli, objímám svou plyšovou želvu (ano, mám plyšovou želvu a nestydím se za to!), kývu se ze strany na stranu a pořád dokola opakuju "To bude dobrý, to bude dobrý."

Zakázal bych děti. Což o to, děti v malých dávkách jsou ještě jakž takž, ale ve větší skupině, to je čistý koncentrát zla.

Včera jsem v práci hlídal jednoho dvou a půl ročního prcka, a to bylo docela v pohodě, protože jsme většinu času koukali na Pinga nebo Nejmenšího slona na světě a přitom si kreslili velmi velmi velmi abstraktní umění. Pocaď dobrý. Jenže pak se do toho vložila šestiletá šéfova dcerka, a... to už bylo trochu o nervy, hlavně když mi vyběhli věn na hřiště. Začínám chápat ty úzkostlivé maminky, které stojí na hřišti a v jednom kuse děti napomínají, aby si neublížily...

No, hodina a půl a měl jsem dost.

Jsem nesmírně vyšťavený, dneska jsem si dal z práce oraz, měl bych se učit, a místo toho nedělám nic, neumím nic, nevyhlížím nic a na nic se netěším. Jsem v takovém zvláštním rozpoložení, kdy je mi všechno jedno - jsem doma sám, Stařešinové odjeli na zahradu. Takže jsem si byt přestavěl na svou osobní kobku, ze které jen tak nevylezu.

Ani to cvičení už není co bývalo.

Ale to zase přejde, po zkouškovém. Bude líp, a když ne, tak stejně bude líp.

Při životě mě drží už jenom tahle písnička: