Zlomenymec | O strastech proto učitelů II

Pokud nevíte oč jde, přečtěte si první díl. 

Letos jsem se na připravování zahraničních studentů na studium v ČR, starost o jejich aklimatizaci, pomáhání s vyřizováním jejich dokumentů apod., chtěl fakt vykašlat. 
Chtěl jsem si ještě trochu užít zaslouženého nicnedělání (tedy, pracovního nicnedělání), jenže jsem byl okolnostmi donucen do toho nakonec jít.

Těmi okolnostmi mám na mysli hlavně dvě věci:

1) Údržba mého dokonalého těla něco stojí. Tím myslím hlavně proteiňáčky a posilovnu, že.

2) Nejsou lidi. A jelikož organizaci převzala jedna moje kolegyně, řekl jsem jí, že kdyby teda fakt někoho potřebovala, tak ať dá vědět, že to vezmu. A za pár dní nato mi volala. Že nejsou lidi. A že jestli bych teda nebyl tak moc hodnej a nevzal to.

Moje první reakce byla asi taková:

Ale co se dalo dělat, že, nechtěl jsem ji nechat ve štychu.

A aspoň jsem se s ní domluvil, že mi proplatí cesťáčky.
Co se samotné práce týče, z loňska jsem tak nějak věděl co mě čeká, takže jsem se na to stačil jakž takž psychicky připravit. A věřte nebo ne, byl jsem docela příjemně překvapený!
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem měl lepší skupinu než loni, nebo že jsem podstatně snížil své nároky a očekávání (jako třeba že když se řekne, že je sraz v 10, tak aby přišli v 10 a ne v 10:15 a podobně). Navíc jsem se naučil různé finty a fígle, tak například jsem začal dávat srazy o půl hodiny dříve. Pak 20minutové (i delší) pozdní příchody nevadí a navíc si pak můžu napsat o půl hodiny odpracovaných hodin víc! A když už do té Prahé jedu, tak tak klidně můžu zkejsnout déle, žejo.

Další fígl je takový, že jsem začal velkým opozdilcům udělovat mínuska, a těm (jednomu), kteří chodili (chodil) včas, jsem dával pluska.
Pluska a mínuska nic neznamenají, je to jen můj výmysl.
Ale to oni nevědí.
Faktem je, že se pak situace poněkud zlepšila, což mě mile překvapilo. Aspoň na chvíli.

Měl jsem pocit, že byli i bystřejší než ti loni, takže když jsem jim tam vysvětloval, že musejí nechat tramvaj projet, protože jim nezastaví, když budou přecházet silnici, tak většina i dávala pozor! To jsem fakt čuměl.
Pravda, menší infarkt jsem dostal, když jsem jim dal jednou u Karlova mostu asi hodinu a čtvrt rozchod (ano, i za ten dostávám zaplaceno, hehehehe) a dvě holky měly asi 20 minut zpoždění. Nakonec se teda ale objevily a prý neodhadly cestu a trochu zabloudily. Hm, to bych jim i věřil, no. 

Finále byl celý pátek (tedy včerejšek), kdy jsem měl na programu cizineckou policii a vyzvednutí slečny z letiště.
Musel jsem vstávat v 5, abych stihl sraz v 7 se skupinou asi 30 lidí, které jsem měl na starosti já a ještě jedna paní. Samozřejmě že dva lidi přišli pozdě, ale s tím se počítalo :D Když jsme dorazili do metra, zakřičel jsem na skupinu instrukce (jakože ve které stanici musíme vystoupit). Kousek od nás přitom zevlovala skupinka revizorů.
Po několika minutách přijelo metro, skupina 30 lidí nastoupila do metra a vtom se ti revizoři rozhodli, že mně a té paní zkontrolujou jízdenky! Ještěže to šlo poměrně rychle, protože kdyby to trvalo o 5 vteřin déle, byl bych fakt moc zvědavej, kolik lidí z těch třiceti by na naší domluvené stanici vystoupilo... a jak bychom je pak naháněli dohromady (tady bych se snad ani nestyděl udělat nějaké přirovnání s ovcemi, fakt mi je občas připomínali...). Ač to slovo nemám rád a nepoužívám to, tohle byl od těch revizorů zkrátka čistokrevný trolling.

Nakonec jsme se tedy všichni (!!!) dostali na cizineckou policii, kde začala ta pravá zábava, protože se opět ukázalo, jak moc ti studenti prostě neposlouchají a protože někteří z nich měli v papírech špatně uvedené bydliště (to ale nebyla jejich vina), takže si pak rozzuřená úřednice dost nahlas stěžovala. U mě :D Chtěl jsem být vtipný a nějak ji vyhlásit, jenže pak jsem si řekl, že by s ní pak mohly být nějaký problémy, nebo že by pak dělala zle těm studentům, tak jsem tam jenom tak stál, tvářil se omluvně a přikyvoval. Hrdost musí jít občas stranou, co se dá dělat.
Nakonec se to ale víceméně všechno zvládlo a proběhlo to vlastně docela hladce. Jenom že jsem tam zkejsnul až do 12:30 :D

A v 15:45 jsem měl naplánováno vyzvednutí slečny z letiště, tajkže jsem se ještě stavil ve firmě a něco tam ještě pořešil (další hodina navíc!)... a pak se vydal směr Letiště Václava Havla, což byla docela dlouhá cesta. Na terminálu jsem si dal nohy nahoru a čekal (ještě jsem tam radil nějaké hrozně roztomilé Japonce, na které zastávce má vystoupit), ale vzápětí jsem zjistil, že má daný let 45 minut zpoždění :D Tak jsem si to tam vklidu prošel a pokochal se.

Pak nastala ta nejzábavnější část- čekat v hale a v ruce držet cedulku s ostatními lidmi, kteří na někoho čekali! :D To mě hrozně bavilo, tedy alespoň prvních 10 minut, pak jsem si začal zoufat a bál jsem se, abychom se nějak neminuli. Nakonec to ale dobře dopadlo, slečna se asi po půl hodině objevila, ale neuměla skoro vůbec anglicky. To mi moji práci poněkud zkomplikovalo, ale nakonec se mi nějak podařilo vysvětlit, že ji doprovodím s taxíkem na její kolej.
A následovala moje první jízda taxíkem v životě. Měl jsem strach (to kvůli těm hrůzostrašným historkám, které jsem slyšel), že bude řidič nějakej arogantní kretén, ale nakonec nás vezla jedna moc milá (a ukecaná) starší paní, takže dobré :D

Co ale nebylo dobré byla pražská doprava, takže jsme na kolej dorazili zhruba po hodině a půl. Dotáhl jsem slečniny zavazadla až k recepci (to mám taky v popisu práce, ne že bych na ni chtěl dělat dojem, protože to byla taková drobounká blondýnka, ztracená a sama v cizí republice a v cizím městě... ehm, no nic), kde jsme museli čekat asi 15 minut, než si recepční sdělí nějaký hrozně moc důležitý novinky...

Nakonec se mi teda podařilo ji ubytovat, všechno proběhlo víceméně v pořádku (a na pokoji už měla kolegyni, která přijela o den dříve). Jenže já se pak musel dostat na metro, metrem na autobus a autobusem domů. Takže jsem přijel okolo 21:30... který začal v 5 hodin ráno. Byl to fakt dlouhej den :D

Zato dnešek byl super, byl to asi můj poslední pracovní den (od pondělka)- zaskakoval jsem za jednu kolegyni a měl jsem jít s její skupinou na jednu z vycházek po Praze. Nakonec z 13 lidí dorazilo jenom 7 slečen- po 20 minutách čekání jsme vyrazili beze zbytku, ale bylo to fajn, slečny poslouchaly, dávaly pozor, dostaly jeden menší rozchod, bylo fakt hezky a krásně to uteklo.
Nakonec jsem se ještě stavil s kámošem na jídlo a na pivo (ANO! Mám i fotku, kterou vyfotil on, protože by mu to prý nikdo nevěřil :D).

Takže to byla taková krásná tečka za tím naším případem. Teď už sedím doma a libuju si, že nebudu muset vstávat v 7, v 6, nebo nedejbohové v 5. A že už nemusím nikam jezdit a nikomu nic (anglicky) vysvětlovat a strachovat se jestli přijde včas, jestli mi rozumí, jesli bude mít všechny dokumenty a vůbec! 
A ta výplata by měla být taky docela macatá a taky jsem se docela naučil v Praze orientovat- tedy alespoň v těch určitých částech, ve kterých jsem studenty prováděl.
Nakonec se ze mě ještě stane pražák!