Nenapadá mě vhodný nadpis

Tak už je to devět měsíců  a ještě pořád není uzavřené dědické řízení. A já jsem nasranej na všechny a na všechno. ***

Kdybyste jenom věděli, jak hrozně neskutečně a ukrutně mě to všechno sere. Jednání s dementní příbuznou, která je prostě stará kráva, jednání s macechou, u které si nejsem jistý, jestli to náhodou není vypočítavá svině a já bych ji patrně měl nenávidět- ještě i z jiných důvodů.
Nejhorší na tom je, že nevím, co je pravda a co ne, čemu věřit a čemu nevěřit.

A co je snad úplně nejhorší, že i notářka udělá úplně debilní školáckou chybu, které si nikdo z nás nevšiml, když četla usnesení- ale upřímně, kdo už někdy slyšel nějaké čtené usnesení, které má pět stran, tak ví, že po třech minutách prostě člověk vypne a nedává pozor.

Z toho plyne jedno velmi jednoduché ponaučení: Vždycky si přečťete to, co podepisujete. Vždycky.  
Mě se tahle její chyba moc nedotkne, ale stejně. Je to hrozně zajímavý a děsivý.

Nedávno (by) měl táta narozeniny, heh. To bych zase určitě nevěděl co mu koupit a zeptal se ho a on by řekl že nic. To říkal vždycky a vždycky mě tím trochu naštval, protože mi taková odpověd vůbec nepomohla.

Mám takový pocit, že se nenávidím. A asi i vím proč. Co se té jedné stránky týče, to vyřeší čtyři návštěvy posilovny týdně a taky spousta tréninků - doma i v asociaci. Co se týče té druhé stránky, s tou to bude trochu složitější, ale mám v hlavě několik nápadů, takže to snad nějak půjde. Dokonce už jsem tak trochu začal, takže jsem asi na dobré cestě.
Kromě toho až tohle všechno skončí, tak snad bude líp. A když ne, tak stejně bude líp. 

Včera jsem na jednom blogísQu nebo kde narazil na jednu písničku a měl jsem ukrutný pocit, že ji odněkud znám. A taky že jo, mám za to, že jsme na ní s tátou pařili když jsme byli na motorce v Šiklově Mlýnu...
Asi to byla předzvěst věcí budoucích.

Milujte se a množte se a učte se a pracujte a užívejte života a chlastejte a dělejte i ostatní věci, které já teď nemůžu.