Památka zesnulých aneb Dušičky

Je hrozně zajímavé, že se v naší kultuře rituálně vypořádáváme se smrtí (pohřeb, hostina atd.), zatímco narození dítěte se rituálně neslaví vůbec (že se otec většinou týž večer zpije do němoty je něco trochu jiného).

Podle mě to má co dělat s takovou klasickou představou (opravdu klasickou, je vážně hodně stará) že je vlastně život docela dost na nic- hlavně ten náš. Předtím to bylo ještě docela dobrý (byl zlatý věk, kdy bylo všechno supr, stříbrný věk, kdy se lidi měli taky fajn, pak bronzový věk kdy to taky jakž takž šlo, jenže my dnes máme maximálně tak věk železný, a ten stojí za starou bačkoru). Dle některých starých myslitelů je zkrátka lepší se vůbec nenarodit. Nestojí to za to.
Asi proto se ty skutečné narozeniny (tj. ten den, kdy jsme se narodili, žádné výročí) neslaví, zatímco smrt ano. To nejhorší, co člověka mohlo potkat, ho potkalo, a teď se dá předpokládat, že se bude mít už jenom líp. Kromě toho smrt je taky záležitost pozůstalých, kteří se s ní musí nějak vyrovnat.
"Nelituj mrtvé, Harry, lituj živé," říká profesor Brumbál v jedné z posledních knih Harryho Pottera. To je přesně tahle myšlenka.

I když je fakt, že staří Řekové (v cca 5. století před naším letopočtem) provozovali kult mrtvých (o zesnulé příbuzné je třeba se náležitě starat, jinak se rozzlobí a budou nám škodit) a zároveň měli i rituály speciálně pro narození- ale to bylo spíš proto, že jak smrt, tak narození brali jako něco hrozně "kontaminujícího", od čeho je třeba se očistit.

Řekl bych, že ten přístup "život je na houby" změnili až židé, resp. křesťané, podle kterých je život nutno brát jako dar od Boha, za který je třeba být vděčný. Mimo jiné z toho pak vyplývá to, že je zakázané spáchat sebevraždu (to je jako byste někomu dali dárek a on ho před vašima očima rozflákal golfovou holí) a vzít život někomu jinému. Život je dán Bohem a člověk ho nikomu nemá co brát. Tedy, v ideálním případě, většinou tam figuruje důležité slůvko bližní. Tedy od slova blízko. Ti, kteří jsou od nás dál tohle privilegium většinou nemají a navíc u nich není moc jisté, jestli to jsou vůbec lidi.

No a když pak život skončí, tak to si prostě Bůh vzal to, co mu stejně patřilo (říká se, že člověk je "v Pánu"). Zajímavé je, že v židovské tradici není nic jako monoteismus a že posmrtný život byl přidán do Bible až hodně pozdě, pravděpodobně jedním anonymem, kterému se dnes říká Deutero-Izajáš, protože...
No, to je koneckonců na jiný článek.

Zkrátka a dobře, vyrovnání se se smrtí blízkého je zkušenost, která provází lidstva už odnepaměti (a nejen lidstva, i šimpanze a slony atd.) a je to něco, čím si musíme projít vlastně všichni. Tak už to chodí na téhle zkurvené zemi (cit. Pozzo). Ale jinak by to snad ani nešlo...
Dneska jsme na hřbitově položili několik svíček a smuteční věnec, zašli na malou hostinu na uctění památky a já už snad budu moct fungovat dál víceméně normálně...

Takže příště už tu bude nějaký "normální" článek :)