"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

tesknící modrá: Chceš říct,že normálně se ti tohle nestává? Já kupříkladu nastupuju po zralé úvaze do opačným směrem jedoucího vlaku v metru docela běžně. Seběhnu na Andělu do metra, pro jistotu si ještě v duchu zopakuju, že potřebuju na Palmovku, a pak se jdu postavit na na odjezd směr Zličín. (Opakujeme alespoň jednou měsíčně, lokace můžeme dle potřeby obměňovat.)

Zblblost z Bourna naprosto chápu. My jsme takhle jednou odcházeli od kamaráda ve skupince do našich domovů po pravidelném hraní Shadowrunu - byla tma, přecházeli jsme jednu liduprázdnou silnici, když v tom za zatáčkou zasvítily světlomety auta. A co jsem udělala já? Zastavila se uprostřed silnice, civěla na přijíždějící auto a čekala, až dojede blíž. Doteď si pamatuju ten pocit v pravé ruce - jak jsem čekala, až se dostane na pár desítek metrů od nás, abych tu ruku mohla zvednout a namířit na správné místo na čelním skle.
Naštěstí mě to asi po dvou vteřinách pustilo a stihla jsem včas dohopsat na chodník.