"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

walian: Počkej, tak Anaxagoras nebo Anaximandros? Nebyli to dva různí lidi?
(A existoval ještě Anaximénes, že jo? Tady na ty tři jména jsem nadávala tak dlouho, až si je snad i pamatuju )

Já co se smrti týče došla ke dvěma základním závěrům. Za prvé, jednou všichni umřem. Až umřem, tak co se mě týče, tak potom už nic není. Zavřeno. Vypnuto. Bez proudu. A není to vůbec děsivé, protože -
Za druhé, bylo by příšerné žít navěky.